Pavel Novák je zdravotník-záchranář, s více než 25letou praxí v oboru. Pro ilustraci svých slov rekapituluje celou epidemii covidu, tedy začátky, kdy zdravotníci epidemii skoro ani nepocítili. Ovšem pak nastalo období, kdy byl nedostatek ochranných pomůcek a lidé začali plnit nemocnice.

„První zkušenosti s léčbou ukazovaly, že je určitá cesta, jak pomoci odlehčit situaci, nicméně velká část obvodních lékařů, minimálně v oblasti, kde sloužím, dle pacientů nebrala telefony, pacienty s covidem nevyšetřovali a posílali je domů vyležet s tím, že při horečce si mají vzít Paralen a když se zhorší zdravotní stav, mají volat záchrannou službu,“ popisuje Novák.

„Díky špatné informovanosti lidí jsme se dostávali často do situací, kdy pacienti byli buď vystrašení, ale měli lehký průběh, nebo byli ve stavu, kdy se jim již dalo pomoci velmi těžko a začaly se plnit intenzivní lůžka. A právě intenzivní nemocniční péče pak představovala místo zmaru a beznaděje. To byl okamžik prvotního selhání zdravotnictví a jedné její složky – té základní,“ dodává.

Dle Nováka byla idea u opětovného zavedení obvodních lékařů, že navážou na tradici rodinných lékařů z první republiky. „Obvodní lékaři tak berou paušál na každou svoji duši, aby tato funkce byla zachována a mají v povinnostech návštěvy místo zaniklé lékařské pohotovosti. To se však děje velmi omezeně a v případě zvýšeného výskytu některého onemocnění by právě návštěvy lékařů měly být jedním z pilířů přednemocniční péče, protože právě oslabení lidé již nemusí mít síly se na obvod dostavit,“ argumentuje a obviňuje některé obvodní lékaře, že na své povinnosti rezignovali. Zdaleka ne všichni, Novák chválí např. manžele Prokšovi ze Ždírce nad Doubravkou: „Jejich nasazení bylo obdivuhodné a jejich pacienti byli zaléčení, měli u sebe léčbu sepsanou a byli také informovaní.“