Upozorňuje, že to, že Trump zve Zemana na návštěvu ještě jako president-elect, tedy sotva zvolený prezident před inaugurací, lze vykládat jako vyznamenání. Zdá se to možná jako pouhá oficialitka a zdvořilostní figura, ale vzhledem k těžké váze, jakou představuje kterýkoliv americký prezident v mezinárodní politice, jsou všechny jeho podobné oficialitky bedlivě sledovány, studovány a vykládány. Jakkoli Česko nebylo první zemí, kterou by Trump vytáčel hned po svém zvolení, jeho osobní telefonát i pozvání do USA jsou gestem zvláštní přízně jak vůči Česku, tak konkrétně vůči Zemanovi, píše Korecký.

Skutečnost, že český prezident po dlouhých patnácti letech oficiálně zavítá do Oválné pracovny, je podle Koreckého významný posun v česko-amerických vztazích. A pro Miloše Zemana navíc velké zadostiučinění. Zejména v situaci, kdy ještě před pár týdny vrcholily protesty proti jeho osobě a kdy jedním z hlavních argumentů bylo, že v rozporu s havlovskou tradicí zahraniční politiky táhne Česko na Východ. Mantra, že právě kvůli osobě českého prezidenta nás Západ – a Spojené státy zvlášť – berou jako nespolehlivou zemi, se už stala všeobecně přijímaným faktem.

Pražská kavárna prezidentovi zadostiučinění stejně nepřizná

Na druhou stranu se Korecký domnívá, že „pražská kavárna“ prezidentovi nějaké zadostiučinění beztak nepřizná, neboť v ní panuje skálopevné přesvědčení, že Trump je jenom agent Vladimira Putina.

V každém případě se Zeman rok před koncem svého prvního mandátu ocitl v zajímavé – a vzhledem k blížícím se hradním volbám asi i dobře marketingově využitelné – situaci, kdy je vítaným hostem v pracovnách všech tří nejmocnějších politiků světa: ruského, čínského i amerického prezidenta.

A může se chlubit, jak skvěle zabrala jeho degaullovská politika více azimutů, tedy že při zachování všech spojeneckých závazků je třeba udržovat přátelské a zejména ekonomické styky minimálně se všemi rozhodujícími světovými hráči. A že i země naší velikosti může hrát v mezinárodní politice do jisté míry vlastní hru.

Odvrácená strana hradního kurzu

Korecký ale upozorňuje, že odvrácenou stranou mince tohoto hradního kurzu jsou velmi chladné vztahy se spojenci geograficky nejbližšími, tedy zejména s Berlínem či Bruselem.

Jak dále Korecký píše, Zemanovi je nicméně třeba přiznat nemalou politickou předvídavost. Podobně jako o řadu let dříve než evropský mainstream zvedl téma muslimské hrozby, byl také jedním z prvních kritiků protiruských sankcí, beztak dříve či později mířících k zániku, a slušně odhadl posuny voličských nálad v USA. A snad je předvídavostí i to, že se Zeman z někdejšího nadšeného eurofederalisty zvolna stal silným eurokritikem.

Česko si bude muset vybrat

Slabinou politiky více azimutů, praktikuje-li ji země naší mezinárodní síly, je ovšem fakt, že je politikou jen pro dny slunečné, podotýká Korecký. Poukazuje na to, že klid zbraní mezi velmocemi, vzájemné poklony lídrů a přísliby oteplení vztahů nebudou trvat věčně. „Už první mračna ukážou, že tak široké diplomatické rozkročení je dlouhodobě neudržitelné. A že nemá-li se Česko zesměšnit snem o nějakém unikátním mostu mezi Východem a Západem, bude si stejně muset mezi velmocemi vybrat,“ dodává Korecký.