„Nenech prchlivosti cloumat svým majestátem,“ cituje autor článku na internetovém deníku Neviditelný pes pana Wericha. Totéž by podle Luďka Frýborta bylo možno doporučit i leckterému novináři. „Rozčertí-li se málem že k nepříčetnosti nad jemu nelibým jevem, počne-li kolem sebe metat silnými slovy a nepříliš uváženými obviněními, uškodil tak nejen majestátu svého povolání, dá-li se o nějakém mluvit, nýbrž a především své vlastní věrohodnosti,“ píše Frýbort.

Autor vysvětluje, že novináři se sice nemusí ledacos líbit, s lecčím může z duše nesouhlasit, ale i pak je namístě věcný argument. „Popřípadě opepřený lehkou dávkou ironie,“ vysvětluje Frýbort a udává příklad právě na článku britského publicisty, ve kterém, jak píše, dává co proto maďarskému premiéru Orbánovi. „Chápu, že slova a skutky onoho poněkud svérázného politika nemusí jít pod nos každému. Nicméně gentleman tak úctyhodný, jakým pan profesor Ash bezpochyby je, by měl umět dát svůj nesouhlas najevo jinak než rozčílená hokyně,“ míní Frýbort.

Frýbort také ohledně publicisty vysvětluje, že je také dobré mít na paměti, že se mnohé věci mohou jevit jinak ze síní univerzitního města Oxfordu a jinak z nábřeží před budapešťským parlamentem. Frýbort poukazuje i na to, zda je nutné, aby týdeník Respekt doplnil text karikaturou, na které Orbánovi koukají z hlavy čertovské rohy v podobě maďarské čabajky. „To už je maličko hulvátství,“ píše Frýbort.

Orbána zvolili demokraticky

Autor se na internetovém deníku Neviditelný pes vyjadřuje i přímo k Orbánovi. „Nebyl náhodou ten bídný Orbán do funkce ministerského předsedy řádně po demokraticku zvolen, vysokým podílem hlasů a dokonce několikrát po sobě?“ ptá se Frýbort a dodává. „Chce říci důmyslný pan Ash, že Maďaři jsou blázni, kteří nevědí, co činí?“

Frýbort upozorňuje, zda se v tomto případě nejedná o to, že demokracie ano, ale odtud až potud. „A odkud kam, o tom rozhodujeme my, hoši, co máme patent na pravdu, že ano,“ píše Frýbort a poukazuje na to, že si také pamatuje na jednu demokracii odtud potud. „Vydržela půltřetího roku, následována čtyřiceti lety komunistické kombinace kriminálu s blázincem a chudobincem.“

Frýbort ve svém článku poukazuje i na to, jakými zkušenosti už si Maďaři prošli, a to mimo jiné například s Ruskem, kdy bylo jejich povstání v roce 1956 totálně rozdrceno. „Ještě po letech obnovený komunistický režim popravoval jeho účastníky,“ píše Frýbort a dodává: „Měl by to vzít v úvahu každý, kdo si jim troufá radit, jak si mají nebo nemají počínat. Rovněž nechť pan profesor Ash vezme v úvahu, že hraběcími radami ze svého oxfordského zátiší sotva koho s takovou zkušeností přesvědčí, spíš ho teprve pořádně dožere.“

Na konci svého textu pak Frýbort nabádá nejen „západní radily a mudrlanty, tak i východní nedůvěřivce“, aby toho už opravdu nechali. „Protože potáhneme-li to takhle dál, jedni tam a druzí onam, jedni v důvěře až naivní, druzí v zásadní nedůvěře v poctivý úmysl kohokoliv, dočkáme se rozklížení i toho pocitu evropské pospolitosti, kolik ho ještě zbývá,“ píše Frýbort s tím, že podle něj netřeba dodávat, že radost a užitek by z toho mohl mít leda nenažraný ruský medvěd.