Kauza Romana Prymuly, která ho připravila o místo ve vládě, vyvolala spoustu i protichůdných reakcí. „Nejšílenější pointu v příběhu o de facto nezákonném setkání ministra Prymuly a druhého muže v ANO Faltýnka v jakési pražské hospodě vyslovil Jan Sokol, člověk, který se kdysi chtěl stát českým prezidentem. Člověk, který studoval v 60. letech dálkově matfyz, ale o jeho dokončení této školy nejde dohledat věrohodné údaje. Zato se však mezitím stihl přiženit do rodiny filosofa Jana Patočky, což zřejmě způsobilo, že od 90. let přednášel filosofii, antropologii a religionistiku, dostal na to docenturu i profesuru, aniž by tyto obory vystudoval, resp. ani k tomu nejsou k dohledání doklady,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Jakožto „profesionální zeť“ – slova Miroslava Kalouska – dokonce dostal darem za zásluhy vlastní fakultu – Fakultu humanitních studií na UK v Praze. „Tam se učí předměty typu homosexualita v literatuře či studijní programy například genderová studia, studia občanské společnosti, studia občanského sektoru – jaký je v tom rozdíl, po mně vědět nechtějte – ale i sociální ekologie a dokonce studia dlouhověkosti. Vedle toho se Sokol ‚proslavil‘ kritikou vysídlení Němců z Československa. To mu vyneslo nepřátelství předsednictva Českého svazu bojovníků za svobodu, které v době Sokolovy kandidatury na prezidenta zaslalo poslancům a senátorům výzvu s pasáží: ‚Nebojovali jsme za republiku, v jejímž čele by měl stát pan Sokol nebo někdo jemu podobný, a jsme povinni to veřejně jménem všech živých i mrtvých odbojářů prohlásit‘,“ připomíná mediální analytik.

Myšlenkový svět muže, který chtěl stát v čele země

Dumá nad tím, že i kdybychom připustili, že v této směsi informací o Janu Sokolovi je nějaký poctivý křesťanský základ – aspoň on sám na to téma napsal 19 knih – jak si někdejší uchazeč o Pražský hrad srovná se svou etikou větu, jíž reagoval na Prymulovo a Faltýnkovo setkání. „Prkotina, neměli se nechat chytit, když už pravidla porušili,“ řekl totiž pro deník E15. „Kdyby to nebylo smutné a tristní, mohlo by to navodit citaci z jedné hry Divadla Járy Cimrmana. Tam poučuje inspektor Trachta asistenta Hlaváčka zhruba takto: ‚Co je to za zločince, když se nechá chytit? Kdepak, opravdoví machři v žádných seznamech nefigurují‘,“ odkazuje Petr Žantovský na hru Vražda v salonním coupé.

Snaží se přijít na to, jak tomu rozumět dle Sokolovy logiky. „Že Desatero neplatí, pokud se na to nepřijde? Může se lhát, krást, žádat manželek bližních svých, dokonce snad i zabíjet – když se to neprovalí? To je pěkný obrázek myšlenkového světa člověka, který byl přítelem jiného moralisty, Václava Havla, sám chtěl stát v čele země a kudy chodí, tudy poučuje o morálce. Jako by nutně chtěl dát za pravdu Miroslavu Mackovi, který kdysi prohlásil: ‚Když se někde začne mluvit o morálce, odcházím do jiné místnosti‘. V Maiselově ulici pro takové příběhy mají jednoslovné a přesné označení: chucpe!“ hodnotí mediální odborník dvě tváře filosofa Jana Sokola.

Vzor integrace šířil nenávist k Židům a homosexuálům

Druhé téma potvrzuje, že hájemstvím morálních blamáží a skandálů není pochopitelně jen Česko. „Jeden takový příběh odjinud popsal pod titulkem ‚Zklamání pro Švédsko. Vzorový příklad integrace muslimů se ukázal jako antisemita a homofob‘ Lukáš Lhoťan v Reflexu. Líčí celostátní skandál, který vypukl ve Švédsku. Týká se muslimského politika, vzdělávacího experta a multikulturního aktivisty afghánského původu Hamida Zafara. Ten byl na jedné straně prezentován jako vzor integrace, ale také jako odborník na to, jak realizovat efektivní integraci muslimských přistěhovalců. Získal ocenění ‚Švéd roku 2018‘ a působil ve školství a v komisích pro integraci přistěhovalců. Byl však také odhalen jako šiřitel nenávisti k Židům a homosexuálům na internetových diskusích, kde vystupoval pod falešnou identitou,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.