„Když jsem zvažoval, kterak pojmout své dnešní vystoupení, první, co mne napadlo, byl vnitřní zákaz jakéhokoliv nostalgického vzpomínání a udělování dobrých rad. Když už nemám možnost odstrašovat špatnými příklady. Takže se pokusím vzít na téma vzestup a pád české pravice ostrý skalpel do pevné ruky a provést několik názorných řezů,“ začal Macek.

„Nečekaný úspěch české pravice, tedy ODS, a to záhy po jejím vzniku, byl podle mého názoru způsoben následujícími faktory. Za prvé: příznivé politické klima v Evropě a Spojených státech. Pád železné opony. Helmut Kohl ve sjednoceném Německu. Margaret Thatcherová a John Major s jejím odkazem ve Velké Británii. George Bush starší s odkazem Ronalda Reagana ve Spojených státech. Carl Bildt ve Švédsku a leckteří další, jejichž politické strany byly ODS v lecčem vzorem a nápomocny. Za druhé: příznivé domácí politické klima. Panovala všeobecná touha většiny občanů po změně a velké expektace. Byť si každý tu změnu představoval jinak, z čehož logicky plynulo pozdější zklamání. Dále zde bylo velké znechucení velké části občanů aktivních členů Občanského fóra, a to zvláště mimopražských, z viditelné snahy chartistů, osmašedesátníků a dalších levičáků dostat se co nejrychleji do funkcí a začít opět budovat socialismus s lidskou tváří. Hodně i též pomohlo přetrvávající znechucení ze slov Petra Pitharta: Slyším trávu růst a přílišná havlovská sametovost, nemluvě o jeho neustálém koketování s iluzorními třetími cestami,“ dodal Macek.

„Půda pro jinou politickou stranu byla tedy příhodně nachystána, ať si to pražské vedení Občanského fóra, jak typické, pranic neuvědomovalo. Za třetí: Nepominutelný lídr. Jak si možná někteří ještě pamatují, když jsem na ustavujícím kongresu ODS v dubnu roku 1991 představoval Václava Klause coby jediného kandidáta na předsedu, pronesl jsem následující slova: Lídr se nevolí, lídr buďto je, nebo není. My máme to ohromné štěstí, že lídra máme. Za čtvrté: apoštolové. Nelze politicky uspět bez týmové práce pro lídra a ve prospěch celku, kdy lidé potlačí svoje osobní ambice a animozity a vše nasadí pro společné vítězství. Každý sportovec, a doufám, že i nesportovec, ví, o čem mluvím. Výhodou též bylo, že jsme nemuseli od počátku budovat zcela novou územní stranickou strukturu, ale využít již etablované části Občanského fóra. Za páté: program. Jasný, stručný, srozumitelný, nesocialistický, pravicový program pro zodpovědné a podnikavé lidi, jehož kvalitu je možno posoudit lehce tak, že si jej dnes znovu přečtete a zjistíte, že ideově na něm není potřeba změnit ani slovo,“ rozebíral dále Macek.

„Za šesté: jeho šíření. Nikdo nikdy nespočítá hodiny, dny a týdny, které všichni členové Občanské demokratické strany věnovali mravenčí politické práci ve svém okolí bez toho, že by spoléhali na tehdejší rozkolísaná a nepříliš přátelsky naladěná média. Neexistovaly tehdy zavedené a dobře zorganizované nátlakové skupiny, ať už šlo o odbory, komory, různá sdružení, kulturní frontu, justici a všelijaké nadace a neziskovky, které vždy hájí svůj soukromý zájem před zájmy celku. S postupným, tu pomalejším, tu rychlejším, opouštěním lídrovského principu a postupným rozkročováním se, tedy formálním a obsahovým rozmělňováním a pohodlným splýváním do jediného kalného proudu české politiky, spolu s politikařením a různými kartelovými dohodami při stranických primárkách namísto společné politické práce pro celkový úspěch, zákonitě musel přijít postupný, tu rychlejší, tu pomalejší, pád ke dnu politického spektra. Ukolébání solidními volebními výsledky v polovině prvního desetiletí třetího milénia, jež však byly více způsobeny chybami politických protivníků než vlastním politickým působením, a následný pocit samozřejmosti existence na politickém výsluní s jistou bohorovností chování, pak dokonaly své. Neboť prudce ubývalo lidí, kteří ještě viděli nějaký jiný důvod volit ODS, než nostalgii,“ řekl Macek.

„V současné době pak pozoruji totální zepražštění politického chování ODS. Každou chvíli zaznamenávám nějaké vyjádření či aktivitu k problému, který trápí tak maximálně omezené pražské kruhy a neziskové organizace, ale rozhodně ne k problémům, které dnes a každodenně trápí občany Osoblažska, Svitavska, Bruntálska či Ústecka nebo Pardubicka. Asi nejlépe dnešní situaci vyjadřuje bonmot: Poslanecký klub ODS by měl vstoupit do poslaneckého klubu TOP 09 a přestat tak škodit své straně. Přitom je dnešní prostředí pro razantní pravicovou politiku a politickou stranu velmi výživné, neboť politický protivník postupně ohrožující všechny, je sice obtížněji popsatelný než jakákoliv opoziční politická strana, ale přitom veskrze viditelný a zřejmý. Dovolím si jej nazvat konsorcionismus z latinského konsorcium, spojení dvou a více osob, skupin, spolků, sdružení organizací, a to často se státem za účelem společného cíle, který čím dál tím větším tempem požírá a ničí vše, co by měla pravice bránit do příslovečných hrdel a statků. Jde vesměs o nikým nevolené, či sice nepřímo volené nebo jmenované, ale téměř neodvolatelné skupiny a instituce, které namísto práce pro celek, namísto podílu na efektivní správě státu hájí jen a jedině své úzké skupinové zájmy. A je úplně lhostejno, zda jde o bruselské eurokomisaře, zbytná a zbytečná ministerstva či jiné úřady, povinné či nepovinné profesní komory, kulturní frontu hochů, kteří spolu mluví na Kavčích horách či jinde, soukromníky napojené na státní rozpočet a eurodotace, přebujelou byrokracii či stovky a tisíce neziskovek. Všichni společně a rukou nerozdílnou zákonitě vytvářejí prostředí, ve kterém jimi vygenerovaní politici za jejich hlasitého potlesku a samozřejmě jako vždy pod různými ušlechtilými záminkami a s řečmi o nezbytném zajištění blahobytu a bezpečnosti, zabezpečují to, o co jim jen a jedině jde. Co největší míru přerozdělování, tedy co největší zabezpečení jejich peněz k dalšímu přerozdělování a z nich plynoucí moc. Co se ovšem zákonitě neobejde bez spousty paragrafů, vyhlášek, zákazů, příkazů, omezení kontrol, hlášení a sledování tak, jak to vidíme dnes a denně. To vše bohužel dnes ještě umocňují technologie, které všeobecné fízlování a šikanování snáze i umožňují. A to nemluvím o setrvalém neblahém socialistickém tlaku eurounijní věrchušky, stačí se nakonec podívat na jejich životopisy, ale to už by bylo na jiný text. Samozřejmě že jde o boj se 100hlavou saní, který nelze nikdy zcela vyhrát. Je však též zcela nepřípustné proti ní přestat byť na jeden jediný okamžik bojovat,“ podotkl Macek.

„Co však dnes vidíme namísto tvrdého politického boje a zvrat těchto poměrů? V podstatě totéž v bleděmodrém. Jo, kdybychom vládli my, tak by takové nařízení nebylo, my bychom přijali jiné, lepší. Taky tento paragraf bychom otočili vzhůru nohama a do vedení toho úřadu bychom jmenovali našeho schopnějšího člověka. Také dotace bychom přerozdělovali úplně jinak. A tak namísto toho, aby pravice zavelela k radikálnímu odplevelení celého tohoto přebujelého zaneřáděného, profízlovaného systému, staví si dnes vzdušné zámky o postupném posílení své politické moci jen proto, aby mohla korektně, překorektně, mírným pokrokem v mezích zákona vylepšovat nevylepšitelné. Přidáme-li k tomu módní trend vydávat PR za výkon, tedy mluvení o práci za práci, nedivme se dnešní situaci pravice. Přidáním pár sebebarevnějších tašek na shnilý krov, byť se slavnostním poklepem, pevný přístřešek pro ty, kteří chtějí v klidu, bez neustálého státního obtěžování pracovat pro blaho své a svojí rodiny, prostě vytvořit nikdy nelze. Kdysi jsem prohlásil, že uvěřím ve skutečný počátek reformy zdravotnictví, až uvidím první zrušenou pražskou nemocnici. Dnes prohlašuji: Uvěřím v obnovení pravice a pravicové politiky v Česku, až uvidím první seznam zákonů, vyhlášek a státních institucí ke zrušení či silnému zeštíhlení, návrh totálního seškrtání skupinových výhod, dotací a veřejných prostředků pro neziskové organizace všeho druhu a navrácení ušetřených peněz tam, kam patří, do kapes občanů. Velmi rád bych se dnes viděl v situaci jako tehdy před 25 lety v Olomouci, kdy jsem mohl říct: Lídra naštěstí máme, dejme se do toho. Obávám se ovšem, že bude muset přijít hodně velký, ale opravdu hodně velký kolaps, než jako Fénix z popela povstane nový lídr pravice. Nicméně nesmírně rád bych se toho ještě dožil,“ zakončil Macek.