„Zákonodárci washingtonských úřadů zbožně mluví o vedení ‚humanitárních‘ válek, ale skutečné následky jejich intervencí se odehrávají ve špinavých uprchlických táborech daleko od amerických břehů,“ stojí v úvodu textu Ann Wrightové.

„Pokud nemáte rádi, že do vaší země přicházejí uprchlíci, přestaňte volit politiky, kteří zbožňují vybombardovat z nich duši,“ napsala Wrightová ve svém zamyšlení nad současnou migrační krizí. Přesně tenhle nápis totiž viděla na jednom ze stanů v řeckém uprchlickém táboře Idomeni.

„Jak všichni dobře víme, ani řecká, ani makedonská vláda nikoho nebombardovaly, teď se však musejí vypořádat s obrovským množstvím uprchlíků, kteří jsou přímým důsledkem rozhodnutí vlády, která je opravdu zdaleka,“ konstatovala Wrightová.

Vláda USA přes honosná prohlášení o tom, že přijme do září 2016 deset tisíc uprchlíků ze Sýrie, jich zatím přijala za poslední měsíce 1700, kdežto sousední Kanada již zvládla přesídlit více než 26 tisíc uprchlíků. V Turecku, Libanonu a Jordánsku jsou jich přitom miliony.

• Celý text zde

A mezitím na hranicích Řecka a Makedonie stojí největší neoficiální evropský uprchlický tábor Idomeni, ve kterém přežívá více než 13 tisíc uprchlíků v tragických podmínkách, odkázáných jen na pomoc dobrovolníků a nevládních organizací.

Idomeni se skládá ze čtyř oddělených táborů, které všechny na své cestě bývalá důstojnice prošla. Viděla se s mnoha lidmi připravenými pomoci bližním v nouzi, ať již šlo o mise Čechů a Poláků, neziskových organizací či v případě jednoho z táborů i řecké armády, která se starala o jídlo pro jeho obyvatele.

„Idomeni je rozlehlý tábor nacházející se 500 metrů od makedonských hranic a žije v něm asi 10 000 lidí. Jeden ze členů Lékařů bez hranic (MSF) uvedl, že nelze určit přesný počet uprchlíků v táboře, jelikož přicházejí a odcházejí, jak se jim hodí,“ psala Wrightová a dodala, že tábor původně plnil funkci občerstvovací zastávky pro uprchlíky na cestě do srdce Evropy, od chvíle, co však Makedonie uzavřela hranice, v něm lidé zůstávají a nemohou dál. „Někteří v táboře jsou již devět týdnů.“

Většina z obyvatel tábora žije v malých stanech, těm šťastnějším se podařilo získat postel ve stanových budovách UNHCR, které však „připomínají přeplněné věznice v USA“. Soukromí zde lidé řeší pomocí improvizovaných zástěn z dek. Lidé tu dostávají pouze základní potraviny, rýži, fazole, kuskus, vše, co lze jednoduše uvařit pro velký počet osob.

„Miliony uprchlíků čekají na svůj osud a budoucnost v Řecku, Turecku, Libanonu a Jordánsku, zatímco se mezinárodní komunita dohaduje nad tím, jak se vypořádat se záplavou lidí prchajících před chaosem ve vlastních zemích, který je důsledkem vojenských operací. Miliony dalších lidí doufají, že jejich příchod do Evropy jim poskytne možnost na život bez války, dokud se nebudou moci vrátit domů.“