Jaké vlastně měly řeholní sestry u Havla zadání? „Být s ním. Nejen coby zdravotnice a ženy, které se postarají o domácnost, ale taky coby v nejlepším slova smyslu společnice. Cílem bylo umožnit, aby mohl být na Hrádečku, kde mu je nejlíp a kde má klid,“ uvedla Pintířová.

Svou smrt prý Havel přijal klidně. „Nerezignoval, ale odevzdal se osudu. Přestal se bránit. Dokázal pustit svůj život z rukou,“ podotkla Pintířová a k tomu ještě dodala: „Cítil už, že některé věci nezvládne, a proto bez hořkosti říkal: Tak to udělejte vy, vždyť víte jak... Ono obecně není jednoduché přijmout nemohoucnost, obzvlášť když jste býval člověkem akčním. Sama jsem ošetřovala spoustu umírajících, kteří se s tím nevyrovnali a byli třeba nepříjemní na personál. Václav Havel ne. Jednou bych chtěla umět odejít jako on.“

Havel prý pochopil, že nemá smysl se bránit, devátého listopadu, když zemřel Magor Jirous. „Chtěl jet na jeho pohřeb, ale už to nezvládal. Mluvil o tom, jak je rád, že s ním jsme, protože Magor zůstal na konci sám. A pak už byl pořád klidnější. Nakonec tak, že když jsem se s ním čtyři dny před smrtí loučila, cítila jsem, že se vidíme naposledy. Vzbudily jsme ho, jak si přál, on řekl, děkuju vám za všechny vaše věrné služby, a tou větou skončila má mise na Hrádečku,“ zavzpomínala Pintířová.