„Ač od napsání těchto slov uběhla už pořádná řádka let, mohli bychom je číst jako zcela aktuální kritiku. A to například snah Svazu průmyslu a dopravy, často prezentované jeho viceprezidentem Radkem Špicarem, jenž navrhl, aby technické obory pro potřeby průmyslu zůstaly bez školného, zbytek oborů by měl naopak zavedením školného studenty od studia odradit,“ poznamenává Kuliš a všímá si i slov prezidenta Zemana, jenž hovořil o zpoplatnění humanitních oborů. Kardinál Dominik Duka hovoří dokonce v souvislosti s humanitními obory o naší zkáze.

Původní text ZDE.

Havel, jak píše Kuliš, si naopak myslel, že humanitní poznatky by měly být součástí každého vzdělání. „Velký důraz klade bývalý prezident také na sebevědomé občanství, ke kterému by měla škola dopomáhat. ‚Nebudou-li se o politiku zajímat všichni, stane se doménou těch nejméně vhodných,‘ zní jeho nadčasová slova. Vůbec by ho nepotěšilo, že předminulý rok z průzkumu OECD vyšlo, že mladí lidé v České republice v tom, jak ignorují politiku, nemají v rámci vyspělých zemí konkurenci. Těm ve věku od patnácti do devětadvaceti let byla politika z 57 procent zcela lhostejná,“ popisuje Kuliš na webu Deník Referendum, řízeném Jakubem Patočkou, někdejším funkcionářem Strany Zelených a později ČSSD.

A upozorňuje i na další statistiky, kdy podle všeho nejvíce se daří zaktivizovat studenty krajní pravici. „Problematičtí v rámci debaty o školství jsou i současní tuzemští opinion leadeři. Hledá-li se nějaký podnětný hlas vyjadřující se ke školám a vzdělávání, často se nakonec skončí u Ondřeje Šteffla, zakladatele gymnázia PORG a společnosti Scio, případně ho celkem snadno může nově zastoupit mladší Ondřej Kania, který je řadovým členem TOP 09,“ zmiňuje Kuliš také Václava Klause mladšího. A všímá si zároveň i jeho slov, kdy vysoké školy by prý měly být exkluzivní. 

„Václav Havel ve své vizi píše: ‚Vysoké školy si nebudou vybírat studenty; přístup ke vzdělávání musí mít zásadně každý.‘ A pokračuje dále: ‚Čím více občanů bude mít ukončené vysokoškolské vzdělání, tím lépe.‘ Vystudování vysoké školy by tedy podle něj opravdu nemělo ničemu vadit, naopak,“ píše Kuliš. 

„Mnohé z toho, co si náš první polistopadový prezident v oblasti školství představoval, stále není dobojováno. Jeho krátkou stať lze navíc subverzivně číst jako kritiku současného diskurzu v debatě o školství. Letní přemítání patří k publikacím, ke kterým je záhodno se vracet a které nám mohou s odstupem času mnohé prozradit o současné situaci. V tomto případě hlavně o tom, že školství nadále zůstává stojatou vodou české politiky. Na toho, kdo ji pořádně rozvíří, stále ještě čekáme,“ uzavřel.