V Německu totiž vyšla studie Daniela Hoffmanna, který text napsal jako součást své doktorandské práce. Studie porovnala bilance jednotlivých národních centrálních bank s oficiálními údaji o měnové politice a zjistila, že nějakých 400 miliard jaksi přebývá. „Prostě v oběhu jsou peníze, které v něm být nemají,“ vysvětlila Šichtařová.

Záhadný program ANFA

Nejprve nikdo nevěděl, kde se tyhle peníze vzaly. Pak se ale ukázalo, že za vším stojí trochu záhadný program s názvem ANFA. Podle ECB prý jde o interní odborný dokument, do jehož podrobností veřejnosti nic není.

Předmluvu ke studii napsal v Německu velmi populární prezident vlivného mnichovského ekonomického institutu Ifo Hans-Werner Sinn. A o studii se najednou začalo psát v médiích.

Co ECB odmítá zveřejnit

O tom, že se ECB skutečně šláplo na kuří oko, prý svědčí fakt, že vzápětí po zveřejnění studie se tato jindy asertivní instituce cítila být „nucena“ na svých stránkách zveřejnit svou verzi o programu ANFA. Spíš než co jiného ale text ECB mlží a mlží. „Zjednodušeně řečeno: ANFA (Agreement on Net Financial Assets) je dohodou mezi ECB a jednotlivými národními centrálními bankami, která umožňuje národním centrálním bankám ‚vytvářet‘ nové peníze, abychom tak řekli, z technických důvodů, nikoliv pro účely měnové politiky. Jenomže do těchto technických důvodů se dá schovat ledacos… A jestli něco doposud ECB otevřeně odmítá zveřejnit, pak je to limit, kolik peněz si takto jednotlivé národní banky mohou natisknout,“ vysvětluje Šichtařová.

Celý text je ZDE

Z dostupných informací prý vyplývá, že nejvíc vytištěných peněz se takto záhadně objevilo ve Francii, Itálii, Řecku a Irsku. Tedy v zemích, které měly a mají zásadní problémy se svými veřejnými financemi. „Pokud máte dojem, že o Francii jste jako o problémové zemi ještě neslyšeli, máte pravdu potud, že se o jejích problémech veřejně nemluví. To však neznamená, že je nemá,“ podotýká Šichtařová.

To už by byl ne průšvih, ale...

Dále vysvětluje, že tak jednotlivé národní centrální banky mohly skrytě takzvaně monetizovat dluh svých národních vlád. „Což by už nebyl jen průšvih. To už by byl… No, to slovo si každý doplní sám,“ poznamenává Šichtařová.

Poukazuje na to, že vedle toho ještě zcela přiznaně ECB od letošního března tiskne další 60 miliard eur měsíčně a nehodlá se zastavit dříve, než pustí do oběhu minimálně 1,5 bilionu eur.

ECB stále hledá, jak tisk nekrytých peněz obcházet

Podle ekonomky jde o to, že tisk nekrytých peněz je ze zatraceně dobrých důvodů zakázán, ale ECB neustále hledá, jak tento zákaz obcházet. „Jednou z metod je kupříkladu vytvoření umělé poptávky po nějakém cenném papíru, tato umělá poptávka vyžene ceny cenného papíru vysoko, papír je pak nakoupen centrální bankou, a jelikož oficiálně má hodnotu, mohou proti němu být vydány peníze, které vypadají jako ‚kryté‘. Ve skutečnosti jsou však kryté bezcenným papírem, čili jsou technicky vzato natištěny. Tento mechanismus je neustále v evropské měnové politice omílán na různé způsoby, ale logika zůstává stejná. V pozadí je snaha ECB dostat do oběhu víc peněz, protože podle některých ekonomických proudů by to mělo zrychlit hospodářský růst,“ vysvětluje Šichtařová postupy Evropské centrální banky.

Ona, stejně jako řada zejména německých ekonomů se domnívá, že tento mechanismus je do vzdálenější budoucnosti obrovským rizikem. Prý jde o variaci na tisk peněz v předválečném Německu a následnou hyperinflaci, což zná každý jako odstrašující příklad.

„Obrovské riziko je nyní dvojí: Zaprvé že se za pár let tato finanční inflace přenese i do spotřebitelských cen. Anebo – a to je riziko ještě mnohem pravděpodobnější – že tato iluze praskne, vyvolá finanční krizi a následně panevropskou recesi,“ upozorňuje Šichtařová závěrem.