Sobotní svátek - 17. listopad - symbolizuje pád komunistického režimu, čili to nejdůležitější, co jsem v životě zažil, ponechám-li stranou čistě privátní záležitosti. Zní to pateticky, ale beru ten svátek vážně. Poslední roky Husákovské normalizace pro mne představovaly formativní zkušenost - neumím to bohužel vyjádřit stručně, v hlavě mi vyskakuje příliš vzpomínek, které se zdají příznačné.  

Dodnes si například pamatuju, jak jsem se někdy v roce 1986 nebo 87 poprvé přimotal ke každoročnímu setkání u Lennonovy zdi na Malé Straně, po němž následoval policejní zákrok proti „nepovolenému shromáždění“. Byl jsem patnáctiletý kluk a strašně jsem se bál, řádění esenbáků jsem přečkal schovaný za popelnicemi nebo auty, měl jsem kliku, že mně přehlídli.  

Výron sadismu vůči bezbranným lidem, mlácení obušky, pěstmi do obličeje, kopání, to všechno jsem tehdy viděl poprvé. Zbytky mé dětské důvěry ve svět, v kterém žiju, se v podstatě zhroutily. Pak už jsem chodil skoro na všechny protikomunistické demonstrace, ale strachu jsem se nikdy nezbavil.  

O rok dva později jsme s kamarádkou utíkali před vodním dělem, běželi jsme do činžáku, což byla asi největší hovadina, kterou člověk mohl udělat - typický výsledek panikaření. Když jsme byli tak ve čtvrtém patře, slyšeli jsme, že pod námi někdo supí, a že v přízemí křičí esenbáci. Nebo milicionáři nebo PS VB nebo jiné prasečí hlavy. Vydali se nahoru – a sebrali naše následovníky-spoludemonstranty, krčící se o patro níž, za námi už naštěstí nedošli. Nezapomenu, jak jsem byl ochromený úzkostí, jakou jsem cítil úlevu - a jak jsem se pak za to styděl.  

Když jsme jeli se známým v osmdesátém šestém na Slovensko, stopli jsme si náklaďák, který posléze zastavila policejní hlídka. Museli jsme slézt z korby, vysypali nám všechno z baťohů, museli jsme obrátit kapsy, esenbáci s úlisnými ksichty komentovali naše osobní věci.  

„To máš spodky? Moc čistý teda nejsou… A co je tohle? Na co máš nůž? Tak co, Franto, sbalíme je?“ Nic jsme neudělali - a oni taky nechtěli nic jiného, než nás ponižovat, pobavit se.  

Myslím, že nás to nijak zvlášť nezaskočilo, trpně jsme čekali, až to skončí.  

Všichni ti fízlové byli výkvět komunistického režimu, jeho opory, jeho úderka. Nepředstavovali systémovou chybu - byli vyjádřením systému. Ale člověk si pamatuje i spoustu dalších věcí: blbé učitele ruštiny a občanské nauky, vykládající jednu lež za druhou, a nutící děti, aby ty lži opakovaly.  

Prolhané novináře, trapné kamarády, řešící, jestli vstoupí do SSM a jestli mohou to či ono udělat, aby si tzv. neublížili. Ponižující žádosti o výjezd do ciziny - matka směla asi třikrát za příbuznými do Švýcarska, já a sestra jsme s ní nesměli nikdy nikam, plánovaná rodinná emigrace tudíž nevyšla.  

V sedmnácti jsem odešel ze školy, pracoval jsem jako sběrač odpadků a sanitář v nemocnici: byla tam dnes nepředstavitelná špína, smrad, mastnota, rozklad. Slečna, s kterou jsem chodil, se dostala na gymnázium, protože jí hodná učitelka zfalšovala kádrové materiály.  

Když se na to přišlo, zavolal si ji ředitel, aktivní soudruh, hodinu na ní řval, a pak ji ze školy vyhodili. Nakonec mohla dál studovat, protože její příbuzná se před kýmsi ponížila na jiném gymnáziu (tzv. protekce, dnes se tomu říká korupce, milé děti).  

Jistěže se v tom všem dalo přežít, že se člověk taky zabýval normálními věcmi, bavil se, přivykl, našel si nakonec svůj kruh a svojí cestu. Ale úzkost, hnus, pokrytectví a pocit, že jsem nějakým obludám vydaný na milost, to zkrátka nejsem schopný vytěsnit z paměti.  

Dodnes mi připadá hluboce nespravedlivé, že komunistická strana zlodějů, lhářů a vrahounů nebyla postavena mimo zákon – a dodnes mi připadá jako zázrak, že můžu žít ve svobodě, vychovávat v ní svoje děti, zařizovat si život po svém, jakkoli to jde s českým státem od desíti k pěti.  

Čímž se dostávám k podstatě věci.  

Upřímně a naprosto nechápu, jak je možné, že se v celém Česku v sobotu nekonaly protestní demonstrace proti KSČM a jejím partnerům (většinou sociálním demokratům), kteří ji dostávají do vedení většiny krajů. Pokud se někdo letos 17. listopadu projevil smysluplně a uctil to výročí, byli to studenti z jižních Čech, protestující proti tomu, že se v jejich kraji podílí komunisté na moci, a že funkci radní pro školství získala komunistka Vítězslava Barborová.  

Pevně doufám, že studentům jejich odhodlání k protestu vydrží a že začnou stávkovat. Vážím si jich: jsou to normální lidé s nepokřiveným zdravým myšlením, jakých je v Česku nedostatek.  

Protože ať už je v Čechách a na Moravě jakákoli krize, ekonomická, politická či národně-mentální, stejně platí, že členové KSČM, která se plně a bezvýhradně hlásí k předlistopadovému policejnímu státu, nemají z morálních důvodů na žádné funkce nárok.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.