Ano, jedná se o již mnohokrát citované elektrárny v majetku mocného a všemocného ČEZ. Elektrárna, která byla dokončena snad jen z 1/7 v době kdy obdržela licenci a umožnila tak majitelům dosáhnout na vyšší výkupní ceny. Nezákonně tak mohla získat více než sto milionu korun. Krajský soud v Brně odsoudil výše jmenovaného k podmínce. Zda Vrchní soud v Olomouci ho zprostil viny, se nám nepodařilo zjistit. Jedno je však jisté. Tento dlouholetý pracovník ERÚ věděl přesně, co dělá, protože měl k dispozici výsledek šetření SEI, která konstatovala, že výše uvedená elektrárna v době vydání licence nestála a uložil ČEZ pokutu ve výši 800 tis. Kč. ČEZ tuto pokutu za nedostavěnou elektrárnu uhradil. Na tyto podivnosti upozornilo nové vedení ERÚ (A.Vitásková), jinak by bylo zameteno pod koberec.

Ing. Michaela Schneiderová, která zastavila obnovu řízení u licencí dvou Zemkových elektráren, které s největší pravděpodobností dokončeny byly (nedodělky v řádu 60 tis. Kč u 1,3 mld. Kč investice) stejně jako důkaz ze satelitních snímků ze dne 26. 12. 2010, na kterém se dá cca 35 tis. panelů spočítat. Nějakých pár kusů asi může chybět, což z celkového počtu činí nějaké promile. Státní zástupce Mgr. Radek Mezlík s největší pravděpodobností tyto snímky měl k dispozici, proč je nepředložil soudu, tak to ví možná Bůh. Michaela Schneiderová byla odsouzena k trestu 7 let nepodmíněně ve vězení s ostrahou a pokutu 250 tis. Kč. Přestože své rozhodnutí řádně zdůvodnila, přestože jejím rozhodnutím nevznikla škoda, (obě elektrárny mají nárok na podporu roku 2011 tj. 5,5 Kč/kWh a tu také dostávají), přestože její rozhodnutí bylo zrušeno z moci úřední v řádném termínu, přestože rozhodnutí vydávala v době, kdy na ERÚ pracovala cca 3 měsíce a vydat rozhodnutí ji nařídil její nadřízený Antonín Panák.

• Michaela Schneiderová + Jaroslav Vítek – oba zastavili obnovu řízení, ale u různých majitelů
• J. Vítek – byl dlouholetý pracovník a odborník na ERÚ
• M. Schneiderová – nastoupila na ERÚ – byla ve zkušební lhůtě
• J. Vítek – rozhodnutím způsobil škodu v řádech desítek miliónu korun
• M. Schneiderová – rozhodnutím nezpůsobila škodu
• J. Vítek – rozhodoval o elektrárnách patřících do skupiny ČEZ, nebyly zcela určitě dokončeny
• M. Schneiderová – rozhodovala o elektrárnách patřících do skupiny Zemků, byly pravděpodobně dokončeny, až na drobné nedodělky
• J. Vítek – odcházel od soudu s podmínkou, pravděpodobně byl následně zproštěn trestu
• M. Schneiderová – odnětí svobody – je ve výkonu trestu ve věznici s ostrahou ve Světlé nad Sázavou Osobně se domnívám, že tak zásadní rozdíl v posuzování viny a trestu nemůže být jen právním názorem na věc, jak státního zástupce, tak soudce.

Osobně se domnívám, že snaha perzekuovat úředně pověřené osoby tak likvidačním způsobem, jako je trestní stíhání, nemá místo v demokratickém státě. Pokud se nejedná o korupci, tak i v naší vlasti máme správní soudnictví, kde má nejvyšší státní zástupce zákonné právo jakékoliv rozhodnutí všech správních orgánu napadnout a podat žalobu ke správnímu soudu.

Jak bychom se museli dívat na nečinnost NSZ Pavla Zemana, který v některých případech nekonal, ač konat měl? Je to jeho morální, osobní nebo odborné selhání?

Jak řekl Marcus Tullius Cicero: „Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti“.

„Věčný příběh korupce“ JUDr. Oldřicha Heina ozřejmuje výše uvedené.

Věčný příběh korupce

Až doposud snad nebylo jediné období v dějinách lidstva, kdy korupce nenabyla obludných a společensky rozvratných rozměrů. Tento archaický společenský jev totiž provází lidstvo již od dob, kdy se primitivní lidská společenství začala organizovat v polostátní a později i státní útvary, které bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile však náčelník raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohližitele (funkci soudce si zpravidla ponechával sám, pokud tuto funkci nevykonávala rada starších), okamžitě se zrodily protekcionářství i nabídka anebo požadavek úplatku za získání určité výhody oproti ostatním členům společenství (např. úleva z práce apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie, Indie apod.) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor pro korupci.

Rozmach úplatkářství vedl vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože byl porušovány principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti (v některých společenstvích to stále ještě nepochopili a úporně trvají na své nemravné morálce, jejímž základem je nerovnost pohlaví, ras, náboženství apod.). Lidé se proto bouřili a patrně nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo i zabili.

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“
Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.
(O povinnostech, kniha I/19; Nakladatelství Svoboda 1970, str. 50)

„Lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo.“
Marcus Tullius Cicero – O povinnostech, kniha II/12.
(Nakladatelství Svoboda 1970, str. 104)

Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351-2342 př.n.l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit kořeny korupce se mu nepodařilo.

O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra, který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce (Jaromír Kincl – Deset slavných procesů Marka Tullia; Nakladatelství C.H.Beck 1997, str.93). Ani následující staletí nebyla o mnoho lepší a tento neutěšený stav přetrval ve větší či menší míře všech zemích světa až do dnešní doby.

Skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Jako nepřímé úplatkářství (§ 333 trestního zákona) je pak posuzováno takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo za to, že již takový výkon pravomoci ovlivnil.

Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném a profesionálním výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (např. vejce, tlačenka, víno apod.). Taková „odměna“ se velice těžko odmítá, zvláště pokud dotyčná osoba pouze zaklepe na dveře, s velikými díky položí tašku na stůl a „zmizí“.

Ani podstatu samotného úplatku nelze přesně vymezit – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby nebo podnikatele nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být např. láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, auto, byt, hračky pro děti, bezplatné jízdy na pouťových atrakcích, zahraniční zájezd apod. Osobním plněním může být např. výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel, pohlavní styk apod.. Je až neuvěřitelné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním a kolik nemravných osob ve vedoucím anebo nadřazeném postavení tento druh úplatku vymáhá.

Klasickým úplatkářstvím však není úplatkářství do budoucna (pro futuro), které je zvláště rafinovanou a dosud beztrestnou nemravností. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem přiměřené protislužby budoucí. Tímto způsobem se může postupně vytvořit i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo “svaz známých“), které v případě náhlé potřeby raději poskytnou žádanou pomoc, než aby jejich zapojení do takového „svazu“ vyšlo najevo. Úplatkářstvím do budoucna lze zmanipulovat i volby do poslanecké sněmovny, do senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se volená osoba skrytě zavazuje k nějaké příští protislužbě.

Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ (tzv. okresního „kmotra“) i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (např. „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB, kterým i tehdy záleželo na spravedlivém potrestání všech zlodějů a zpronevěřitelů svěřeného majetku (defraudantů). Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka nám nesahejte, ten je náš!“ V zájmu sebezáchovy proto byli tito „mocní“ obdarováváni dárkovými balíčky, nezřídka pocházejícími z krácení tržeb anebo z šizení zákazníků (např. z úspory uherského salámu na chlebíčcích), podle stupně jejich „významnosti“ jim bylo přednostně prodáváno nedostatkové zboží anebo určité zboží pod cenou (např. kvalitní zboží pocházející z obchodního domu zasaženého požárem jako zboží poškozené, stodvacetikilogramová prasata jako prasata padesátikilogramová apod.), byli zváni na hostiny, plesy apod. „Svaz známých“ mohl také na objednávku přeložit anebo profesně zlikvidovat nepohodlné osoby, zejména policisty anebo prokurátory, kteří opovážlivě strkali nos do věcí, do kterým jim podle mínění tehdejších mocných nic nebylo. Soudců už se tak dalece nelibost soudruhů netýkala, protože pokud přes okresního prokurátora nějaká kontraverzní věc přece jen doputovala k soudu, byl k tomu již předem dán souhlas stranických orgánů. Čas od času totiž bylo nutno nějakého „profláknutého“ soudruha obětovat, aby se zjitřené veřejné mínění uklidnilo.

Ve všech posttotalitních demokraciích se naproti tomu počet „svazů známých“ podstatně rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách pokorně plní svěřené úkoly a dokonce podepisují sliby loyality. Významným politikům pak jsou opět poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit (zejména po vítězných volbách) – - např. automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání jejich rodinných příslušníků apod. Ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné nejmenované banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého podílu na zločinné privatizaci národního majetku dlouhodobě trpěl ztrátou paměti.

Existuje bezpočet způsobů, jak se vetřít do přízně politiků anebo nejrůznějších vlivných osob – s odstupem času jsou pak jako protislužba poskytovány státní zakázky, jmenování rodinného příslušníka do nějaké důležité a hlavně výnosné funkce anebo postačí tu a tam patřičná přímluva nebo uvedení k jiným významným osobnostem (tzv. klientelismus). „Svazy přátel“ anebo „svazy známých“ jsou mocnými a všudypřítomnými neformálními seskupeními, ze kterých tu a tam někdo vypadne a jiný do nich přibude, a to buď za cenu nezanedbatelného finančního vkladu anebo z důvodu své významné a vlivné funkce. Všechny „svazy přátel“ se důsledně řídí podle tohoto verše českého překladu bývalé rakousko-uherské hymny: „Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří!“ Ve vzájemné spolupráci svých členů (kteří se někdy ani vzájemně osobně neznají) pak ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ justice, určují, koho jmenovat do určité funkce a koho z ní sesadit atd. „Svazy přátel“ anebo též „svazy známých“ se svým zaměřením i užívanými metodami velice podobají klasické sicilské mafii – až na to, že se o politický a ekonomický vliv navzájem „perou jako psi“.

Čestný člověk (zvláště pak čestný politik, pokud je toto slovní spojení vůbec reálné) proto musí být neustále ve střehu a nejenže nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik totiž musí velice dobře vědět, že nic není zadarmo a pokud projeví jakoukoliv žádostivost majetku nebo požitků, jednou za ni zaplatí sebou samým (stejně jako doktor Faust zaplatil svojí duší Mefistofelovi). Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (např. poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě (tj. i protislužbě trestné). S jídlem ovšem roste i chuť a pokud jim někdo nabídne více, nezřídka své bývalé „dobrodince“ zradí a zběhnou k dobrodincům jiným. V tom se liší od fiktivního doktora Fausta, který už k jinému ďáblovi zběhnout nemohl.

Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch a naproti tomu bez známostí to ani oni, ani jejich děti nikam nedotáhnou.

„Mít známé – to je poklad!“
Taj-ťün Hejzlarová, Josef Hejzlar - Minimum čínského moudra.
(Nakladatelství Olympia Praha 1996, str. 77)

Klientelismus a úplatkářství do budoucna jsou problémem na celém světě – přesto však nejsou trestné, pokud není bezpečně prokázána nepochybná návaznost mezi určitou pozorností anebo výhodou a konkrétním politickým nebo ekonomickým rozhodnutím anebo objednaným (zaúkolovaným) nátlakem, vedoucím ke splnění určitého požadavku. „Přátelství“ motivované prospěchářstvím, zištností anebo strachem je totiž beztrestné a skutečná podstata jakéhokoliv „svazu přátel“ anebo „svazu známých“ se prokazuje velmi těžko. Ostatně na takovém prokázání spojitosti nemá ani nikdo zájem, protože tato sféra vlivu zasahuje i policii, státní zastupitelství a soudy. Všichni vrcholní představitelé Policie ČR, státního zastupitelství i soudů jsou totiž za své funkce někomu zavázáni a velice neradi slyší, když je jim připomenuto, jaká je jejich politická minulost, s kým se přátelili, kdo je na jejich místa protlačil, čím jsou mu zavázáni a jakými protislužbami jsou mu povinováni. Jestliže se však některý policista anebo státní zástupce odváží „plout proti proudu“ a začne stíhat některé politiky, až na ojedinělé výjimky se vesměs jedná o pokusy natolik právně nekvalifikované a důkazně slabé, že nemohou skončit jinak než trapným neúspěchem. Pokud si ovšem položíme klasickou otázku cui prodest? (v čí prospěch?), snadno zjistíme, že pozadí těchto snah o postih některých neoblíbených politiků je rovněž klientelistické (oblíbeného a dokonce úspěšného politika by se totiž žádný policista anebo státní zástupce neodvážil trestně stíhat). „Zaúkolovaní“ policisté a státní zástupci tedy v zájmu svého budoucího prospěchu stíhají výhradně příslušníky oslabené zájmové skupiny (např. i momentálně vládnoucí politické strany) a uvolňují tak cestu k moci jiné mocné zájmové skupině, přestože její představitelé dělali v minulosti totéž (ne-li ještě něco horšího) a ve svých mravních (ne)kvalitách proto nejsou o nic lepší.

Přestože se tedy mnozí politici odvažují moralizovat, úporně předstírají boj proti korupci a rozhořčeně poukazují na aféry svých politických předchůdců i odpůrců, jejich vlastní minulost je mnohdy velice temná, téměř bez výjimky jsou sami zapojeni do nejrůznějších „svazů přátel“ („svazů známých“) a na objednávku plní zadané úkoly. Téměř nikdo z nich totiž nemá takové mravní a intelektuální kvality (zejména výjimečné znalosti filosofie, politiky, ekonomiky anebo práva), aby se pouze vzhledem ke svým schopnostem a bez cizí pomoci („protlačení“) dopracoval do významné politické funkce.

Kategoricky je nutno odmítnout tvrzení, že příčiny korupce jsou společenské. Společnost sama je totiž iluzorní pojem, protože sestává z milionů lidí, jejichž mentalita je velice tvárná a snadno ovlivnitelná osobním příkladem těch, kteří tuto společnost vedou. Kořeny korupce tedy nejsou objektivní a na člověku nezávislé, ale jsou ryze subjektivní, protože spočívají v individuální zištnosti, chamtivosti a touhy po majetku a požitcích. Dokud však bude společnost nemravnými politiky přesvědčována o tom, že mravní kvality jsou přežitkem minulosti, že „žádné špinavé peníze neexistují“, že „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a znakem společenské úspěšnosti je tedy množství peněz a majetku, bez ohledu na to, kde a jakým způsobem byl nabyt, nikdy se korupce nezbavíme. Kdokoliv se totiž nechá zlákat do vlivného „svazu známých“, prodává svoji duši a fakticky podepisuje smlouvu s Mefistofelem.

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“
Hérakleitos z Exfesu – asi 544-484 př.n.l.
(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str. 123)

Ze všech shora uvedených důvodů je současný zdánlivě „bojovný“ pokus o zřízení speciálního a zcela nezávislého protikorupčního státního zastupitelství předem odsouzen k nezdaru. V této souvislosti by však nemělo ujít pozornosti, že když už se na nejvyšších místech vážně uvažuje o zřízení takového speciálního orgánu, znamená to, že korupce v tomto státě dosáhla tak povážlivých rozměrů, že už je opravdu nutno volit i takto zoufalé pokusy o její omezení. Dalším zneklidňujícím signálem je skutečnost, že pokud má být tento orgán zcela nezávislý a nemá podléhat jakékoliv kontrole, znamená to, že vlastně žádnému současnému kontrolnímu orgánu (včetně státního zastupitelství) nelze věřit, protože všichni jsou zapojeni do nějakých „svazů známých“. Pokud by však některý státní orgán byl ponechán bez jakékoliv kontroly, byla by to nejjistější cesta ke zvůli, špiclování, udávání a další totalitě. Z minulosti jsou totiž známy případy, kdy nejjistějším prostředkem k profesní anebo společenské likvidaci nepohodlného úředníka nebo veřejného činitele bylo lživé udání pro korupci, které mu i bez prokázání viny způsobilo nenapravitelné škody. Dalším problémem je různorodost forem korupce, takže by bylo nutno objasňovat i neobvyklá korupční jednání, včetně oné korupce sexuální, což by si patrně vyžádalo ustanovení speciálního oddělení mravnostní policie, které by pátralo i po tom, zda některá studentka (zcela náhodou) neobdržela dobrou známku za nějakou sexuální úsluhu (otázkou by bylo, kdo ji žádal nebo kdo ji nabízel apod.). Největším omylem je pak představa, že občasné tvrdé potrestání nějakého politika anebo podnikatele beze zbytku splní generálně preventivní funkci a korupce tak postupně zcela zanikne.

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“
Iosephus Flavius – asi 37/38-100 n.l.
(Válka židovská II, kniha V/558-559;
Nakladatelství Svoboda 1992, str .151-152)

„Každá pevnost je dobytná; stačí, aby měla dostatečně velkou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem.“
Kartáginský vojevůdce Hannibal – 247-183 př.n.l.

„Co zmohou zákony, kde vládnou jenom peníze?“
(Quid faciant leges, ubi sola pecunia regnat?)
Petronius – 1.stol.n.l.
(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris; Karolinum Praha 1990, str. 222)

„K čemu jsou zákony bez dobrých mravů?“
(Quid leges sine moribus?)
(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris; Karolinum Praha 1990, str. 222)

Korupce je neslušná, nepoctivá a od samého základu nemravná, protože vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů (záporný emoční přetlak). Korupční prostředí jakéhokoliv státu tedy nevytvářejí lidé mravní (zejména lidé uvážliví, spravedliví, slušní, poctiví, skromní, střídmí, zdrženliví a uměření), ale lidé, kterým je mravnost zcela cizí a kteří jsou pro peníze, majetek a moc schopni úplně všeho. Pokud tedy bude stále cíleně opomíjena důsledná mravní výchova občanů (zejména dětí a mládeže) a nebudou budovány pevné mravní základy společnosti i mravného právního řádu, nelze tisíciletý problém korupce vyřešit jakýmkoliv organizačním anebo represivním opatřením. Za celá tisíciletí se to nikdy nikomu nepodařilo a ani v našem státě se takový zázrak nestane.

13.10.2015
(aktualizováno 19.9.2018)

JUDr.Oldřich Hein