Možná si pomyslíte, zda to není staromilství, ono stálé připomínání historických výročí světců, umělců a politiků. Ano, 20. ledna uplyne 400 let od úmrtí českého krále a císaře Rudolfa II. a 16. července to bude 460 let od jeho zrození ve Vídni.

Jako desetiletý se s celým doprovodem pod vedením hofmistra Dietrichsteina odebral na studia do Madridu na dvůr Filipa II. V roce 1572 se stal králem uherským, 1575 králem českým, za měsíc poté římským, a tak dosáhl i mety císařské. Lze právem v našich končinách očekávat obrannou reakci: Habsburk vychovaný ve Španělsku, v tomto koutě temného středověku ještě temnějšího baroka! Co dobrého si mohl odtamtud přinést a čeho se vlastně můžeme nadát od toho potrhlého přítele alchymistů?

Španělsko jeho doby prožívalo nejslavnější éru své historie. Nazývají ji „zlatým stoletím“. Nejen že bylo velmocí, ale bylo zemí s 31 univerzitami. Je to doba rozkvětu španělské literatury a umění. Calderon, Lope de Vega, Cervantes, Tizian, Velásquez, Terezie z Avily, Jan od Kříže. Universita v Salamance pozvedá hlas na obranu lidské důstojnosti a práv. Francisco de Vittoria vyslovuje jako první základní právo člověka na svobodu. Žádný člověk se nerodí jako otrok, říká na obranu amerických indiánů.

Možná vás nyní nepřekvapí Rudolfova slova, kterými hodnotí bartolomějskou noc: „Ačkoliv je francouzský král mým švagrem, musím s jistým zármutkem konstatovat, že se mi takové tyranské jednání a nečestné chování nelíbí. Nemohu jeho rozhodnutí ani schvalovat, ani považovat za dobré. Neboť je ostudné a nekřesťanské jednat proti víře. Náboženské záležitosti nemohou být řešeny mečem a násilím, nýbrž urovnány a souzeny jen Božím slovem a křesťanským učením.“

Ano, Rudolfův majestát z roku 1609 je popřením říšského zákona definovaného na augšpurském sněmu roku 1555 podle zásady „čí vláda, toho náboženství“. Náboženská svoboda byla zašlapána na bojištích třicetileté války, kdy se vítězové vrátili k zmíněné zásadě z roku 1555, jak katolíci, tak protestanti. Oběma stranám chyběl velkorysý duch Salamanky.

Vedle Jana Keplera hodnotí pozitivně Rudolfovu vládu také Zikmund von Bürken: „Třicet sedm let jeho vlády byly zlaté roky míru, radosti a blahobytu. Jeho dvůr se stal skutečným svatostánkem múz, útočištěm učenců a umělců, především malířů a astronomů, kterým byl císař nejen nejmilostivějším patronem, ale i zasvěceným společníkem.“

A tak při pohledu na město Prahu vyslovím: „Odpočinutí lehké dej mu,Pane.“ 

Publikováno se svolením vydavatele.