Slavíme Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, nejstarší mariánský svátek, který k nám připutoval z rodné země Matky Ježíše Krista, z Východu. Víme, že mariánská úcta se šířila zákonitě s hlásáním křesťanství, proto je také zcela jistě zajímavé, že mezi nejstarší poutní místa nepatří svatyně té, která se nachází uprostřed modlící se církve spolu s apoštoly, té kterou text apoštolských skutků zmiňuje na prvním místě oslovením Matka Ježíšova. Slavný americký historik umění Adams, člen episkopální církve, napsal při popisu poutní mariánské svatyně v Chartres: „Mariánský kult je součástí života křesťanů tak, jako v životě každého člověka hraje nezastupitelnou roli jeho matka.“ Myslím, že i to nás dnes může spojit se všemi křesťany v duchu ekumeny, bez ohledu na místo jaké v té které církvi má mariánský kult.

Novou dimenzi získává tato slavnost prohlášením dogmatu Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v roce 1950.

Jedinečným způsobem vystihl tuto situaci Graham Green ve svém pojednání o paradoxu křesťanství. Rozvažuje nad smyslem této pravdy víry a jakoby s ptačí perspektivy hledí na bitevní pole, rozbombardovaná města a hekatomby mrtvých. Moderní války si berou oběti především ne z řad bojujících členů armád ale civilistů! Jsou to ženy, matky a děti, které naplňují statistiky zabitých, zraněných a těch, kteří ztrácí střechu nad hlavou. Nestačily hrůzy druhé světové války, ale byla rozpoutána bezprostředně studená válka s tisíci gulagy, věznicemi, tábory nucených prací, s popravenými a dokonce i se zahynulými dětmi! O tom svědčí doba stalinské diktatury realizovaná v naší zemi za vlády Klementa Gottwalda a jeho nástupců. Nezlehčujme tyto události a nezapomínejme na jejich oběti - ony a oni platili daň za naši svobodu, které si často nevážíme nebo ji zneužíváme. Je zde mnoho analogií s třicetiletou válkou a utrpením, které přinesla nejenom těm, kteří hynuli na bojištích, ale především to byl pak hlad a epidemie, které vylidnily především náš středoevropský prostor.

Můžeme se jen z dálky věků solidarizovat s těmi, kteří vztyčili mariánský sloup jako poděkování za mír a záchranu města. Víme, že na jeho obraně se prakticky spojili obyvatelé celé Prahy a můžeme s jistou nadsázkou říci: bez ohledu na konfesi či národnost. Nebyla to však v prvé řadě oslava triumfu ale úlevy, možnosti žít v míru. Nejlépe vystihuje tuto situaci děkan svatovítské kapituly Tomáš Pešina z Čechorodu, který je známý svým výrokem o dostavbě katedrály.

Chtěl bych připomenout i jiná jeho slova. Nevidí vítězství na Bílé Hoře jako vítězství armád, nepřipisuje vítězství ani bavorskému vévodovi Maxmiliánovi, ani císařské armádě, ani Italům, či polským Kozákům. Připsal vítězství v duchu slavné bitvy u Chlumce svatému Václavovi ale nikoliv blanickým rytířům, nýbrž českým patronům. Jeho slova nejsou slova radosti: neopájí se vítězstvím, ale se smutkem dodává, že to byl bratrovražedný boj. (I když na bojišti bychom těžko hledali česky mluvící vojáky a ani moravské stavovské vojsko nemluvilo moravskými dialekty.) Nezastavíme se ale u bitvy na Bílé Hoře, víme, co z historického hlediska bylo bezprostředním důvodem výstavby mariánského sloupu. I papež Pavel V. i kardinál Harrach měli výhrady, že se znovu zdůrazňuje nešťastné heslo augšpurského sněmu:

„Čí vláda, toho náboženství.“ Mariánské sloupy postavené v Mnichově či ve Vídni ještě v době třicetileté války ozdobily hlavu Panny Marie zemskými korunami. Pohlédli jste pozorně na mariánskou sochu našeho sloupu? Zde stojí mladá žena, prostovlasá. Panenská Matka. Stojí zde jako sionská dcera, jako dcera jeruzalémská symbolizující dceru izraelského národa, který se skládá z dvanácti kmenů. A tak každý kmen v podobě hvězdy zdobí i její hlavu. Není to koruna, je to věnec, hvězdný věnec oslaveného svobodného národa. Dcera Izraele, Mojžíšovy smlouvy, v duchu protoevangelia z třetí kapitoly knihy Geneze, kterou přeformuloval Izaiáš do slov: „Hle Panna počne a porodí syna.“, se nám zde představuje stojící, její sepjaté ruce míří vzhůru k nebesům. Je to žena Janovy Apokalypsy, z dvanácté kapitoly, která na útěku hledá záchranu pro své dítě, které porodí a je uchváceno do nebe, k Otci, do bezpečí. Rudý drak usiluje především o život jejího dítěte. Panna stojí na sloupu, symbolu spojnice mezi nebem a zemí. Na sloupu, který v noci svým světlem označuje cestu a ve dne svým mračným stínem dává Izraelitům úlevu na cestě z otroctví do svobody. Jistěže ve ztvárnění podoby této ženy rozpoznáváme tu, která je Matka Ježíšova, kterou uctíváme jako Matku Boží, protože jak říká apoštol Pavel: „V tomto sloupu na poušti bylo přítomné Věčné Slovo, Věčná Moudrost, Boží Syn.“ A tak na tomto sousoší na Starém Rynku našeho hlavního města je přítomen Bůh, kterého oslovujeme tak jak nás naučil Syn Panny Marie - Abba, Otče - a vyznáváme svou víru v Trojjediného Boha, v jehož jménu jsme byli pokřtěni. A ona, které Ježíš v evangeliu svěřuje svého učedníka Jana, se stává naší Matkou, Matkou církve, duchovní matkou každého z nás. Symboly, které tvoří součást sousoší, vypovídají o oprávnění nazývat ji Bohorodičkou, neboť je Matkou Božího Syna Ježíše Krista, o kterém spolu se všemi křesťany vyznáváme, že je pravý Bůh a pravý člověk.

Letošní svátek Nanebevzetí Panny Marie, který slavíme v době doznívání epidemie koronaviru, nám připomíná, že právě Ona a její sloupy se staly útočištěm modliteb před strašlivou morovou ranou, která mnohonásobně v počtu obětí na životech předčila současnou epidemii. Přesto si uvědomme, jak je i v 21. století nesnadné zvítězit nad neviditelnými silami zla, i když mají podobu viru. Víme ovšem také, že pandemie strachu, pandemie sobectví, neschopnosti tolerance a úcty určitě i nyní překoná počty těch, které nazýváme obětí koronaviru či Covidu-19.

Znovu vztyčení mariánského sloupu má mnoho různých poloh ale jedno bych zdůraznil, není symbolem triumfu, nýbrž výzvou ke spolupráci, k zápasu s temnými silami zla, novodobého otroctví a nesvobody. Dovolte mi na závěr otázku. Několikrát jsem zde pozoroval nejenom siluetu mariánského sloupu ale i zraky příchozích. Byly z převážené části pozitivní, a když jsem se zamýšlel nad naší sekulární společností, nad těmi, kteří nejsou pokřtěni a nehlásí se k žádné církevní denominaci, blesklo mi hlavou, co kdybych se zeptal, nepřipomíná vám tato postava prostovlasé ženy také Sochu svobody – symbol Svobody?

Je to matka, kdo nás nejenom přivádí na svět, ale matka je také ta, která je vždy první učitelkou každého dítěte, která mu rozumí, vzdělává a vychovává, bez její trpělivosti, úcty a lásky bychom těžko byli tím, kým jsme.

Díky Bohu, že je symbol naší Nebeské Matky opět mezi námi.

Svatá Boží rodičko, oroduj za nás! Sancta Maria Mater Dei, ora pro nobis!

Amen.