7. května 2005 se americký prezident George Bush cestou do Ruska na oslavy 60. výročí Dne vítězství v Evropě zastavil v lotyšské Rize. V projevu, který v lotyšském hlavním městě pronesl mimo jiného prohlásil, že Jaltská konference navázala na nespravedlivou tradici Mnichova a paktu Molotov-Ribbentrop. Konference je dnes interpretována jako moment selhání. Západní státníci prý podlehli Stalinovi a dopustili rozdělení Evropy na sféry vlivu, které ponechalo Československo v té sovětské. Není to úplně přesné, i když sovětský vůdce byl na konferenci z mnoha důvodů vůdčí figurou.
Akce se konala na jeho „domácí půdě“, na území osvobozeného Sovětského svazu. Prezident Roosevelt měl cestou (americkými vozy z pomoci na základě zákona o půjčce a pronájmu) přes Krymské hory z letiště Saky do Jalty možnost poprvé na vlastní oči vidět válečné škody a utrpení okupace. Rooseveltovi, který měl za sebou osmitisícikilometrovou plavbu na americkém křižníku na Maltu a následný přelet na sovětské území, zbývaly dva měsíce života. Británie v té době byla již jen stínem svých dřívějších schopností, postrádala vojenské, materiální i finanční kapacity na to, aby byla hráčem stejné váhové kategorie jako Sovětský svaz a USA. Nemohla to vyvážit ani bezesporu impozantní osobnost a zkušenosti britského ministerského předsedy, kterému zbýval necelý půlrok v premiérské funkci. Stalin se nemusel ohlížet na parlament ani voliče jako Churchill a ani na závažné zdravotní komplikace, které významně limitovaly umírajícího amerického prezidenta.
To vše mělo na jednání vliv, ale zdaleka nešlo o to nejdůležitější. Nejvýznamnějším faktorem byla „realita na zemi“. Sovětská vojska v okamžiku konference stála na Odře, 70 kilometrů od Berlína, zatímco vojskům západních spojenců zbývalo do říšského hlavního města ještě několik set kilometrů. Byla to právě tato tvrdá realita sovětského postupu a skutečnost, že SSSR nesl hlavní tíhu bojových operací a na východní frontě eliminoval rozhodující část německé branné moci (poměr německých ztrát na západní a východní frontě byl cca 1:7), která definovala, o čem a jakým způsobem se bude jednat.
Roosevelta na rozdíl od Churchilla, který však postrádal kapacity, Evropa nijak významně nezajímala. Zajímalo ho vystoupení Sovětského svazu na dálnovýchodním bojišti proti Japonsku a založení OSN. Dostalo se mu příslibu obojího. Byla dohodnuta demilitarizace Německa a jeho rozdělení do okupačních zón, z nichž jednu dostala na starost také Francie. Byly vytýčeny hranice nového Polska, na východě zhruba Curzonovou linií, na severu a západě mělo nové Polsko být kompenzováno na úkor Německa. Představa polských rovin, přes které se valí na východ obrněné divize, byla Stalinovou obsesí. Prosadil si, že významnou roli v obnoveném Polsku bude hrát prosovětská lublinská vláda, i když spojenci usilovali o co největší roli polské vlády v západním exilu.
Jeden z členů americké delegace, budoucí ministr zahraničí James F. Byrnes o sovětských požadavcích prohlásil: „nešlo o to, co Rusům dovolíme, ale o to, k čemu je dokážeme přimět“. I přesto ale po skončení konference sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov vyjadřoval obavy, že by výsledné znění Jaltské dohody mohlo bránit sovětským plánům. Stalinova odpověď byla jednoduchá: „Nevadí. Uděláme to později po svém.“ Rusko bylo německou agresí vtaženo na západ.
Vzepřít se Stalinově vůli na sklonku nebo po skončení války v Evropě by bývalo možné jedině silou, a o to nikdo nestál (jakkoli i pro něco takového plány existovaly). Američané měli jiné zájmy, Britové neměli sílu a před západní veřejností by jim eventuální snahy tohoto typu neprošly. Tvrzení, že západní státníci na konferenci selhali proto není úplně korektní.
Máme tendenci si některé události emocionalizovat a mytizovat, zrady spojenců, rozdělování sfér vlivu, klíčové konference mocných aktérů a spíše opomíjet tvrdá (a nepříjemná) fakta na jejich pozadí. Význam Jalty jako dějiště rozdělení Evropy se tak dnes poněkud přeceňuje a desinterpretuje (viz George Bush). Jalta nebyla klíčovou mírovou konferencí. Dokončila či potvrdila mnohé dříve rozjednané závěry. Netvořila budoucí svět, pouze jej předznamenávala a „realitou na zemi“ byla více určována, než ji sama určovala.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV