Lidé sem chodili na návštěvu, na kus řeči nebo jen tak. Prostě chodili pro dobro slova a dobro srdce, protože pokud tyto dva druhy na vymření někde ještě vůbec jsou, jsou spolu.

Obnovená japonská zahrada Mistra Vůladimíra Komárka. Foto Milan Hrnčíř, jako u všech fotografií v textu

A k nim, do třetice, patřilo darování… na cestu, pro potěšení, pro vzpomínku nebo jen tak. Nebo jen tak, samo od sebe.

A darování bylo různé, někdy darovaná radost, někdy obrázek, někdy obraz… a samozřejmě Růženčiny, manželky Mistra, vyhlášené dobroty.

Latinské: „Do, ut des.“ Dávám, abys dal. Platilo v opačném gardu: „Dal jsi svým příchodem, já dávám tobě při tvém odchodu.“

Lucie Gelemová a Růženka Komárková se svým portrétem

A tohle všechno se odehrávalo v zahradě, která obklopovala dům a ateliér. V japonské zahradě, jejíž podobu Vladimír Komárek konzultoval přes oceán s Jiřím Voskovcem.

Nebyla to zahrada snů, jen malíř přinesl do podkrkonoší kus vzdálené země a díval se.

Lucie Gelemová a Vladomír Komárek mladší v ateliéru

Určitě nechtěl být stvořitelem, ale z valounů Jizery, vápenců z Jesenného, stromů, trávy, štěrku a vody, tedy všeho tak obyčejného, stvořil jako doklad věčnosti umění, věčné neobyčejné, aby se v tichu stvořeného přiznal:

„Celý život maluji jeden, jediný obraz, totiž obraz o lidské slabosti, o touze po harmonii.

Tragédie lidského života jde velice tiše, bez skandálu. Tragédie je pro mě bílá, tichá, stojatá, jak voda bez konce…“

Mezinárodní účastníci otevření obnovené japonské zahrady Mistra Komárka

S dovětkem životního poznání:

„A místo na kříži je volné pro každého z nás.“

Mistr zemřel, zahrada osiřela, listy břečťanu a jehličí ji zasypávaly tvář. A není pravda, že se po jílovém podloží svezl svah. To se pohnula země pod tíhou prázdna a vše, co bylo kolmé se naklonilo, jak by chtělo odejít s časem, a bylo o kousek jinde, než kdysi.

Návštěvy, pražské, nedaleké, vzdálené, řídly, a z Růženčiných dobrot, které mnozí, zabalené do kurizujících řečí, si brali domů plnými hrstmi,  neměl kdo ochutnat.

Vše slíbené a milionkrát řečené bylo náhle to tam.

Nepřišli na „ kus řeči“ pražští neznámí i známí, nepřišli pozdravit, podívat se, prostě jen popřát dobrý den. Dopisy, v domnění, že jsou psány přátelům, zůstaly bez odpovědi…

Epikurova moudrost, že: „Účast neprojevujeme přátelům pláčem, nýbrž starostí o ně.“ Byla náhle obtěžující a nepředstavitelně staromódní a směšná.

Je září roku 2022, středa. Prší.

Podrážky našich bot rozbíjejí krajkoví kapek na loužích. Jsme z Čech, Švédska, Německa, Slovenska. Přijeli jsme na otevření obnovené japonské zahrady Mistra Komárka. Objímá nás především bílá, ale ta není tragická, naopak. Díváme se na jeden velký živý obraz, který z náručí nezničitelné přírody po letech doslova vyrval Vladimír Komárek syn a kousek po kousku s pánem a paní zahradníky dal do podoby jaká byla.

Přátelství v stisku rukou...

Návštěvník chvíli tiše stojí a má před sebou obrovské bílé plátno na které může malovat sám sebe, svůj život i prohřešky, ale od nikoho nedostává rozhřešení, protože je chvíli žalobcem, obhájcem i soudcem sebe sama s tím, že  jen důsledky našich činů je změřitelná hodnota či planost našeho bytí.

Toto všechno je v přípitku nás všech zúčastněných s přáním všeho dobrého zachráněnému dílu. Skutečně všeho dobrého nám všem.

Růženka má v očích štěstí padajících hvězd, kdy každý, kdo je vidí padat, má tři přání a ty se mu pak splní. A aby se to štěstí pro ty, co přijdou po nás, neztratilo, dostává Růženka od Lucie Gelemové portrét. Jeden z nejlepších, které kdy vytvořila.                                                                                                                                                    

Ten portrét je velkou autorčinou omluvou za ty, kteří sem chodili a nechodí, dostali dopisy a neodpověděli, jeli okolo a nestavili se … je omluvou za to, že vnesli do života jedné neobyčejné ženy hluboký pocit zklamání a prázdna.

Ale jsou omluveni darovaným portrétem, jako slovy Krista… Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí.

Přes všechny výtky stárnoucích subret, přes jepičí hlouposti bulvárních hvězdiček žurnalistiky, tak jak Lucie Gelemová byla důstojným protějškem Vladimíra Komárka na výstavě v Obecním domě v Praze, patří i sem, sem, kde bylo tolikrát z obyčejného vytvořeno neobyčejné.

Držely se dlouho za ruce Lucie a Růženka. A my, každý se svým vínem a každý se svým životem,

jsme si přáli, aby lidé, věci i jejich činy měli komárkovskou podobu lidské nesmrtelnosti.