Ministr zahraničí Tomáš Petříček uvedl v pondělí pro ČTK, respektive pro web Aktuálně.cz, že „pro EU a USA jsou (Kurdové) spojenci, kteří pomohli porazit tzv. Islámský stát“ (blíže zde). Tohle tvrzení je ovšem samozřejmě přinejmenším diskutabilní.

Nebyli včas na správném místě

Kurdové měli historickou smůlu v tom, že když se rodily politické hranice moderního Blízkého východu, nebyli jejich představitelé ve správný čas na správném místě. Z tohoto důvodu je toto přibližně pětatřicetimiliónové etnikum s nejistými kořeny, které hovoří jazykem indoevropského původu, rozptýleno v několika státech. Žijí především v Turecku, Iráku, Sýrii a Íránu. Podle Sykesovy-Picotovy dohody o rozdělení Osmanské říše po její porážce v první světové válce, podepsané v květnu 1916, měla oblast Kurdistánu v turecké severovýchodní Anatolii (společně s Istanbulem) připadnout Rusku. Bolševická revoluce ovšem Rusko z dělení osmanských teritorií na Blízkém východě vyřadila. Velká Británie a Francie si přiřkly své sféry vlivu v budoucím Iráku, Sýrii, Libanonu, Palestině a Jordánsku a většina kurdské populace se ocitla pod vládou etnicky definovaného moderního sekulárního tureckého státu. Jeho vůdce Mustafa Kemal neměl velké pochopení pro práva národnostních menšin, jak se o tom mohli přesvědčit Arméni, Řekové nebo i Kurdové.

A přeci! Vydrží úspěch v Iráku?

Od finálního doby rozdělení Kurdové improvizují a snaží se využít jakéhokoliv zpochybnění Sykes-Picotova geopolitického uspořádání k prosazení svých etnorevitalizačních snah. Koketovali s revolučním marxismem a zejména Strana kurdských pracujících (PKK) vedla od osmdesátých let dvacátého století ozbrojený boj s tureckou správou. Západ v čele se Spojenými státy americkými však neměl žádný zájem na oslabení Turecka jako klíčového spojence v době vrcholící studené války. V Íránu usilovala o autonomii prosovětská Íránská demokratická strana Kurdistánu. V Iráku brutálně potlačil kurdské separatistické snahy v osmdesátých letech dvacátého století Saddám Husajn. V severovýchodním Iráku vznikla po americké intervenci v roce 2003 kurdská regionální vláda, které podléhají asi čtyři milióny lidí. Kurdové, kteří bojovali proti Islámskému státu, těžko mohli očekávat, že si tím vyslouží od Západu právo a pochopení pro destabilizaci Turecka. Vše se děje navíc v době, kdy Turecko usiluje o postavení regionální mocnosti, sblížilo se s Ruskem a Íránem a pod nátěrem Erdoganova islamismu se objevil neobyčejně silný tradiční turecký nacionalismus. Boj Kurdů za nezávislost je tak ukázkou beznadějné vzpoury proti realitě mezinárodních vztahů, v níž není spojenců a přátel, ale pouze dočasných zájmů a užitečných partnerů. Můžeme-li parafrázovat jednoho francouzského generála z Krymské války: Je to heroické, ale není to praktická politika.

Autorem článku je prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. Je vysokoškolským pedagogem a zároveň působí jako oblastní koordinátor vznikajícího hnutí občanů Trikolóra pro Prahu 4.