Také u nás zaujal jeho Sběratel světů (2008) o cestovateli Richardu Burtonovi nebo populárnější knížka Moje Afrika: mýty a všední realita (2004).

• Vážný román Moc a vzdor je vyprávěn dvěma protikladnými hrdiny na opačných stranách politického tábora, které jsou vlastně současně odvrácenými od sebe tvářemi reality. Anebo rovnou „p-delí“ kontra tváří.
• Ale mají ty světy i dost společného a důležitým tématem je ovšem přeryv roku 1989. Otázka: byl řízen? Jednalo se o kontrolovanou reformu sekvence Evropy? A nenastal snad zrovinka v momentě, kdy zdejším systémům „došly baterky“?
• Někdejší tajemník bulharského ÚV Todor Živkov odstoupil a byl navíc vyloučen ze Strany, ale jednalo se hlavně o gesto této partaje, vždyť socialisté pak vyhráli volby a schopnější struktury z minulosti žily dál. Neodumřely. A Trojanov?
• Knihou Moc a vzdor vytvořil cosi jako dokument. Proti po léta žalářovanému disidentovi Konstantinu Šejtanovovi (*1933) v něm jako záludný nepřítel stojí metodický a čich na lidi i trasy vlastní kariéry mající major tajné policie Metodij Popov. Tento muž v životě jen sporadicky nosil rukavičky, a kdož ví, snad tedy zaslouží pomstu. Například prostřednictvím anarchisty. Sledujeme-li ovšem životy a charaktery obou figur, jímá nás úžas. „Konstantine, stůj, teď už obětuješ příliš,“ chce se zvolat. „Pomsta? Proč? I Monte Cristo nakonec litoval.“ A svět rozhodně není jen černobílé divadlo, naopak. Rojí se otázkami. Například:

Stojí za námahu oné pomsty bídný agent, který ze sebe vydestiloval paměť a vyklučil vlastní svědomí? Nepomstíme se v něm jen hadru a cáru?

A co vlastně vnímá trestaný, existoval-li po většinu života v enklávách momentálních okamžiků (byl „mužem okamžiku“) a postrádá-li po tom všem emoce?

Jisté je jedno. Muži jako Popov jdou za všech režimů cestou nejmenšího odporu a vždy a opětovně vyplavou jako korek. Je-li to odsouzeníhodné?

Možná ve filmu. V reálu však váháme. Popov přece zůstal celou dobu vnitřně přesvědčen o své jediné možné volbě a o jediné správnosti vlastního jednání. Žil svým posláním, i když jako protipól Šejtanova, který se svou povahou rovněž neměl na vybranou a „musel“ prý například vyhodit do povětří i Stalinovu bronzovou sochu.

Když se to nepovede, je pak plaše rád za destrukci části pravé nohy, což už je groteska.

Nebo ne? „V poškozeném místě se nachází otvor ve tvaru elipsy o délce asi třicet centimetrů,“ stálo v protokolu trestního řízení.

Tak či onak se přístup hrdiny a antihrdiny knihy ke společenskému vývoji liší, přičemž oba antagonističtí nepřátelé jsou navzájem magicky přitahováni, nebo aspoň provázáni, přičemž mottem jim je: „První krok dějin bývá tragédie, druhý absurdita a třetí absurdní tragédie.“

Už kdyby autor ten postřeh jen ilustroval, nebyl by výsledek nezajímavý, ale Trojanov dokázal víc. Odhaluje velký kus srdce dějin a skrz reálná svědectví politických vězňů i důstojníků StB sledujeme neuchopitelnost klíčových rozhodnutí předurčených životů.

„Každý má slabinu,“ píše. „Někdo hodně skrytou a trvá dlouho, než slabé místo vypátráš, ale kdo vytrvá a hledá, vždy najde a slabinu využije. Existují přitom zvláštní případy, kdy se největší přednosti a silné stránky předvedou právě jako slabiny. Máme tím výhodu. Každý se totiž drží silných stránek a namlouvá si, že je díky nim neporazitelný. Upíná se k nim jako k opěrnému bodu, ale když opěrný bod zmizí a zbortí se, zbortí se úplně všechno. A u Šejtanova tomu tak bylo. Jeho přesvědčení, jeho skálopevná víra, to vše mu dodávalo sílu. Frustrovalo nás to a vyzkoušeli jsme všechno. Nakonec, jednoho dne, jsme v Šejtanovově až šachovém systému objevili chybu (kterou by takový Bobby Fischer neudělal) a narazili jsme na křehké místo. Jeho idealismus mu věčně našeptává naději, ale něco ho i oslabuje. Nemá pod kontrolou vlastní, tak nakažliví iluze.“

Sekvence z archivů tajné policie autorovi přeložil do německého originálu jeho spolupracovník Alexander Sitzmann a román v Německu vyšel roku 2015. V divadle „Schauspiel Hannover“ ho úspěšně zinscenoval Dušan Pařízek, německý občan s moravskou krví, ale současně i autor neslitovného doslovu této knihy.

(Ilja Trojanov: Moc a vzdor. Přeložila Radka Denemarková. Vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2018)