V názvu přitom nejde o překlep, toho omylu se dopustily malé, nevinné děti, když psaly na cedulku vztyčenou poté manifestačně nad hřbitůvkem kočiček, psů i dalších domácích „mazlíčků“. Hřbitov domácích mazlíčků (1989) je rovněž český titul té první, už třicet let staré filmové adaptace Kingovy knihy.

Občánci amerického státu Maine napsaly ovšem: „Pet sematary.“ A hřbitov se anglicky obvykle řekne „cemetery“, takže tady se v jednom slově nasekalo až nepravděpodobné množství hrubek. Tři. „Sematery“ má přitom pouhých osm hlásek; ale je zde, pravda, ještě teorie, že se jednalo o argot. Překladatel Ivan Němeček o všem přemýšlel a proti originálu byl skromnější, takže roku 1994 udělal v názvu chybu jen jednu, a to jiného typu. Ubral úvodní písmeno. Řešení není nevtipné, ale kdyby někdo prahl vzdorně rýt, rýč najde. Písmena totiž obyčejně vynechává osoba postižená dyslexií, zatímco nedovzdělaná mrňata písmenka skutečně mění. Vynechat písmeno - a změnit písmeno, v tom je rozdíl. Ale uznejme, že podobné výhrady vznáší leda tupý hnidopich.

Stephen King uvádí za epilogem, že román psal od února 1979 do prosince 1982, což obnáší takřka čtyři roky života. Hm. Tak to se kavárenskému povaleči (například) může zdát až trochu příliš. Zápletku navíc v podstatě lze převyprávět v několika větách. Ale...

Uvědomme si, že King průběžně pracoval na dalších projektech (například kratších povídkách) a neměl ještě k dispozici počítač, takže „dřel“ na psacím stroji, jestli tedy ještě víte, co to znamená, a dle legendy navíc po dokončení díla zůstal jeho obsahem i sám natolik zhnusen, že snad... Román ani nechtěl vydat. Asi to bude jenom báje, neboť kniha vyšla už roku 1983. Ale přeložit ji tenkrát do češtiny? A vydat?

V Československu to nebylo reálné. Ani náhodou neměla kniha šanci. Ožívaly v ní mrtvoly, což socialismus toleroval pouze Erbenovi. Rozumějte, jsem zastáncem názoru, že v mnohém tenkrát „bylo líp“! Ale vždy mi vadilo, že sem nesměly horory. A to nesměly. Ani filmové, ani knižní. Tedy... Člověk si vždy něco našel a vyšla řada fajn antologií, ale... Třeba King byl na černé listině.

Proč vlastně? Nevím! Snad pro blbost papalášů. Snad. King vyšel z nuzných poměrů, má výrazně sociální cítění. Jeho horory jsou zvláštně kulturní. Koneckonců bych ještě dokázal pochopit, že „komunisti“ nevydýchali Jamese Herberta. Například jeho román Creed je skutečně silné „kafe“. Vyšel až po převratu a těžko zapomene, kdo jej četl. Do socialistické idyly se podobné morbidity a sex pochopitelně nehodily. Ale King je trochu jiný. I u Dickense bylo patrné, že je věřící, a patrné to je, myslím, rovněž u Kinga. A ne, žádné náboženství tu nechci propagovat, ale chci poukázat na určitou pokoru.

Jenže je taky pravda, že několik Kingových románů nekončí dobře. Řbitov zviřátek je jedním z nich. V románu i filmech se jedná o staré indiánské pohřebiště, které však není pravým hřbitovem. Funguje opačně: oživuje. Zakopete sem mrtvolu? Halelujá, po určité chvíli se vzpamatuje.

A nemusí to hned být tělo vašeho strýčka Einara; funguje to na jeleny, na kočky i psy. A to vše je u Kinga navíc magicky propojeno s Indiány obávaným monstrem jménem Wendigo, které si pan spisovatel ani zdaleka nevymyslel. Ale zde nechme mytického Wendiga, protože King je zcela původní. Román přitom rozdělil na dvě části a každá je uvedena citací z Evangelia svatého Jana. Druhá část knihy se přitom jmenuje Mikmacké pohřebiště a část první má stejný titul jako celý svazek. Tam totiž je akcentován titulní „hřbitov zviřátek“, který však není totožný s mystickou plošinou Indiánů ležící v kraji ještě o kus dál.

A teď pozor. První část otevírá Stephen King následujícími slovy (zde v překladu Ivana Němečka): To pověděl a potom dí jim: „Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil.“

Na to učedlníci pohlédli jeden na druhého a někteří se usmáli, nevědouce, že Ježíš hovoří v podobenství. I řekli: „pane, spí-liť, zdráv bude.“

Tedy řekl jim Ježíš zjevně: „Lazar umřel, ano... nicméně pojďme k němu.“

Druhá část pak začíná jinou sekvencí Janova evangelia. A to: Přišel Ježíš do Betánie, nalezl Lazara již čtyři dny v hrobě pochovaného. Tehdy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu.

„Pane,“ řekla, „kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale nyní vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“

Dí jí Ježíš: „Vstaneť bratr tvůj.“

King je určitě netypická osobnost a „šokmistr“, ale rozhodně také sečtělý intelektuál s vysokou školou, což mezi autory hororů není pravidlem. Navíc je pozoruhodně dobrý stylista a umí vytvořit věrohodné figury s charaktery. Struktury jeho textů jsou propracované a fakticky nezfilmovatelné. Obrovské množství filmů, které podle jeho děl už je natočeno, ten problém paradoxně dokazuje: s výjimkami jsou horší kvality.

Nijak zvláštní nebyla ani první adaptace Řbitova zvířátek (1989) podle scénáře Kinga samého a v režii Mary Lambertové.

Diskutabilní je i adaptace aktuální. Zdůrazněme navíc, že jak roku 1989, tak dnes došlo k dějovým posunům oproti předloze. A aktuální posun přenáší akcent z hrdinova syna na dceru.

Tady se ptám: Máme vůbec ve filmech tohoto ražení hledat jakákoli vyšší poselství? Přesahy. Metafory? Možná ne, a jak by řekl nejen Umberto Eco, snadno pak může dojít k tzv. nadinterpretaci, ač... Nikdy nevadí, když vnímatel vidí také ty věci, které tvůrci nikdy nezamýšleli, tak například sociální aspekty příběhu. A nikoli, na tvůrčích záměrech autorů ve výsledku záleží pokaždé pramálo. I kdyby se rozkrájeli, dílo už jaksi ŽIJE samo a... A nemůže za svého původce.

Nová verze scenáristy Jeffa Buhlera a obou zúčastněných režisérů přenáší těžiště hrůz do ještě nedospělého děvčete, které hraje Alisa Brooke Levine (*2005), a film tím trochu připomene Vymítače ďábla. Jinak je naštěstí svůj. Lékařova rodina v něm postupně pomře, ale je vzkříšena díky onomu „pohřebišti“, přičemž řetízek skonů si jaksi způsobila sama. Čím? Když nechala oživit svou autem zabitou kočku. Ta totiž po „oživení“ není víc „mazlíčkem“, takže ji otec odveze do dálav a vyhodí. Ač je lékař, kupodivu nebyl s to zvíře zabít. Chyba. Nejen chybička, ale chyba.

Kočka se totiž z dálav vrací a vrátí a při svém objevení na silnici způsobí smrt lékařovy dcerky. Ačkoli její otec viděl, že oživená kočka není už normální, oživí dceru (jejíž rakev musí předtím v noci vykopat) stejnou metodou. Divák hned vidí, že dcera zrovna nepůsobí po vystoupení z indiánského pohřebiště přívětivě, ale otec je jako šílený. Proč taky ne, své děti milujeme. Pak ovšem následuje poměrně kontroverzní sekvence. Začíná koupelí. Muž posadí nahou dceru do vany a češe ji. V hřebeni zůstávají její vlasy! Asociuje to trochu koupelnovou sekvenci z filmové adaptace Kingova Osvícení od Stanley Kubricka a otec se navíc dívá zezadu na stehy v dívčině hlavičce. Svým způsobem je to nejpříšernější moment filmu. Pak s ní jde do postele. V domě jsou sami, manželka s druhým dítětem odcestovala, a tento moment se dá tudíž chápat (ale nikomu to nevnucuji) i jako jisté porušení norem a příležitost pro latentně ukrytou pedofilii. A hlavně jako metaforu zakázaného sblížení hrdinů.

Metaforu ukrytého otcova milostného vztahu k vlastní, už dospívající dceři, což je tedy spíš hebofilie, ale jistě i něco, čeho by se každý otec děsil; a taky že se i zde bojí.

Ale je to horor-metafora, takže z jiného důvodu. Když cítí, že se k němu vlastně přivinula mrtvola. Vzkříšení nebylo ani nyní absolutní. Z hrobu vlastně vystoupila...

Co vystoupilo z pohřebiště? Indiáni, zdá se, neuměli či nechtěli oživit mrtvé úplně a na syžetu scénáře je přitom zajímavé, že je to výhradně otec, kdo není ani na sebemenší moment objektem dívčiny nenávisti; na rozdíl od všech ostatních. Ty ostatní je holčička připravena pokosit - velice brutálně zmasakrovat.

Ale ne proto, aby „nebyli“. Naopak. Aby je odtáhla na „oživovací hřbitov“ a udělala z nich bytosti vlastního nového světa „mezi životem a smrtí“. A aby byli jako ona. „Zombíky“, chcete-li.

Povede se to a všechny vraždy ani nemusí obstarat holčička. Finální scéna, kdy se už takřka kompletně proměněná rodina blíží k dosud neproměněnému synkovi, zdá se pak skutečně deptající. Co je to ale platné? Film působí v první části zdlouhavě, dost nevyužil vedlejší motivy knihy, k dispozici nemá dostatečně známé herce (kromě Johna Lithgowa) a nenabízí mnoho nového. Snad jen nenovou myšlenku, že není dobré žít u silnice a že není dobré chtít po mrtvých, aby se vrátili, protože „nikdy nevstoupíte do té samé řeky“. A oni taky nevstoupili.

Stejné poselství už do světa kdysi dávno vyslala klasická krátká povídka W. W. Jacobse Opičí tlapka a King ji znal. Peníze ovšem nevyděláte jen další povídkou o návratu nebožtíka. Peníze vyděláte tlustým románem o návratu celé rodiny nebožtíků. Kingův román je dobře napsaný, ale obě adaptace skomírají s jakousi přílišnou jednoduchostí prezentované hrůzy. Nechci přehánět, ale leda tak odradí od četby původního díla, které má značnou kulturu, a to nikol jen štábní, a je inspirativní. Nový film je sporný a pouhá metafora o vztahu otec-dcera, který bývá mocnější než vztah matka-dcera, mu podle mého názoru nestačí.

Řbitov zviřátek. USA 2019. Scénář Jeff Buhler. Režie Kevin Kölsch a Dennis Widmyer. Kamera Laurie Rose. Hudba Christopher Young. Hrají Jason Clarke, John Lithgow, Alisa Brooke Levine, Amy Seimetzová a další. 101 minut