Mají smysl např. v rodišti připomínaného (Zápotocký v Zákolanech), na bojišti (1866), v rodišti či bydlišti padlého vojáka (pomníky padlých v obcích), na místě oběti života (desky na domech po květnu 1945), destičky před domy, odkud byli odvlečeni Židé během šoa, v místě významného činu oslavovaného (Jakub Krčín z Jelčan na hrázi rybníka Svět v Třeboni).

Výjimečně mají smysl pomníky významu tak říkajíc celostátního (M. J. Hus na Staroměstském náměstí, legionáři pod Emauzy – postavený 1. republikou, zbořený nacisty, obnovený po sametu), nebo nedaleko stojící pomník Fr. Palackého. Např. oba posledně jmenované nemají žádný vztah k místu kde stojí, ale byly komponovány pro toto místo, jsou tam z hlediska městotvorného „správně“, jejich ideový význam je jasný (i když pro někoho třeba s rozdílným znaménkem). Podobně pomníky např. na Karlově náměstí v Praze, na Petříně (na Petříně se „randí“ takž K. H. Mácha a jeho lásky čas zde má své dobré místo), či v parcích a prostranstvích další našich měst.

Ošidné je ovšem stavět pomníky novým „bohům“, politicky konjunkturální, stavěné ze vstřícné předpodesranosti, jak tomu říkal Ludvík Vaculík – za všechny jen všichni ti Stalinové a Leninové a Gottwaldové a další. Co pak s nimi, když stejní lidé, kteří je z oportunismu stavěli, je najednou v rámci osobního překabátění se stejnou horlivostí chtějí odstraňovat? Pokud jsou to umělecké slaboty, není jich líto; a co s těmi, které nejsou zase sochařsky tak mizerné? Jak vidno, jsme my Češi ve stavění hloupých či zbytečných pomníků a pak zase jejich odstraňování docela dobří.

Jak již řečeno, odstraňování soch a obrazů svatých a nakonec i pomníků je v Čechách mimořádně oblíbené, začali tuším husité, luteránští horlivci v roce 1619 „vybílili“ katedrálu sv. Víta a tak to šlo dál a dál, stavění a bourání Františku Josefů I., stavění Masaryků na každém plácku (někde dokonce na sokly po Josefu II.) a pak jejich bourání a znovustavění... zatím do devadesátých let minulého století. Ničení tohoto typu se nazývá obrazoborectvím (ikonoklasmem) a je vždy projevem aktuální ideologické nenávistí, nekulturnosti a tuposti. V počátku republiky to odnesli panovníci, ale i Svatý Jan Nepomucký jako „projev nepřátelského katolicismu“ (jak pitomé!), za bolševika zase Masaryk a s ním i Beneš. Takže, jaké je podle mého skromného názoru východisko?

Debatujme veřejně o pomnících stojících, nové nestavme bez odborné a veřejné diskuse ani v případech nezpochybnitelného smyslu (okřídlený lev na Klárově, postavený tzv. načerno). Ani veřejná diskuse nemusí ovšem dopadnout nejlépe, jako ta nedávná v Lidicích, kde byl vysloven odpor k postavení připomínky dvou lidických rodáků, kteří sloužili v Anglii jako letci ve 2. světové válce s odůvodněním, že kdyby byli zůstali doma, nedošlo by k likvidaci Lidic. Jsem přesvědčen, že 70 let po válce si hrdinové, původem z Lidic, pomník ve své rodné obci zaslouží. Na Hradčanském náměstí, hledě na Hrad českých králů, stojí třímetrová socha TGM (zvětšenina původně metr vysoké sochy Otakara Španiela z roku 1937). Já jsem monarchista, který považuje rozbití Rakouska-Uherska za zásadní chybu a omyl tzv. vítězných mocností a přeje si návrat legitimního krále na Hrad. Až se tak stane, a někdo by se pokusil Masarykovu sochu odstraňovat, budu její existenci do krve hájit – je dokladem jedné historické etapy a její vůdčí osobnosti a je místem spojena s presidentovým působením v úřadě, a je to navíc dobrá socha.

Přemýšlejme také o těch odstraněných, zda jejich odstranění nám neškodí, protože jejich absence vymazává část historické paměti a likviduje kořeny, z nichž pocházíme. Asi nevrátíme před Novoměstskou radnici sochu Jana Želivského, i když toto místo se k jeho osobě nepochybně vztahuje – na tomto místě v 15. století osobně organisoval hromadnou vraždu. Také asi ne Stalinův pomník na Letné či Lenina na Kulaťák (i když trvalá připomínka této části naší minulosti by mohla mít očistný důsledek). S oprávněnou hrdostí na vlastní minulost jsme přijali návrat jezdecké sochy Františka I., jednoho z vítězů nad Napoleonem, do Krannerovy kašny na Smetanově nábřeží, jeho kopii a sochu Františka Josefa I. do parků Františkových Lázní. Se stejným nadhledem přistupme k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jehož politickou výpověď dnešním generacím uměle a zbytečně znetvořuje před sto léty vytvořený negativní mýtus. Ve skutečnosti v době vzniku připomínal svým dobovým výtvarným jazykem záchranu Prahy a nastolení míru po dlouhých třiceti létech hrozného utrpení. Rovněž je potřebné vrátit na Malostranské náměstí pomník maršála Radeckého, nejen jako výtvarný prvek, vynikající sochařské dílo své doby a umění, dotvářející kouzlo místa, ale také jako projev toho, že už se tak nebojíme svých dějin 19. století. Mimo to nám pomník tohoto nejslavnějšího z Čechů své doby, jednoho z tvůrců historie Evropy první poloviny 19. století a nositele nejvyšší dosažitelné vojenské hodnosti, připomene, že jsme také bývali statečnými vojáky. Tací byli i v obou světových válkách, na ně pomníky naštěstí nějaké máme. Mějme prosím při svých diskusích na paměti, že dějiny zemí Koruny české nezačaly v roce 1918, český stát existoval bez přerušení od desátého století a vzešly z něj vynikající osobnosti všech profesí, vynikající nejen v měřítku malé české (a moravské a slezské) kotlinky, ale v měřítku evropském i světovém. Což by se slušelo připomínat nejen slovně či jinak pomíjivě (v mediích), ale i trvalými památníky.

Jsou také pomníky významným osobnostem historie dosud nepostavené. Tak Pražský Hrad, případně Brandýs nad Labem dosud nemá památník císaře a českého krále Rudolfa II., za jehož panování byla Praha naposledy hlavním městem Svaté říše římské a Vídeň byla provincií.

A poznámka na závěr: Téma stavění a bourání a znovu stavění pomníků je samozřejmě daleko složitější. Proto znovu připomínám, že by mělo vždy být tématem výtvarných soutěží a co nejširší odborné i neodborné debaty. Zdánlivě máme právě teď jiné starosti; „jiné starosti“ budeme mít ale vždycky. Není naopak právě teď doba připomenout si slavné osobnosti a okamžiky našich dějin? Doporučuji obrátit Vaši pozornost např. ke dvěma fundovaným zdrojům: Katalog výstavy z roku 2013 – 14: Metamorfózy politiky, pražské pomníky 19. století a Hojda – Pokorný: Pomníky a zapomníky, Paseka 1997.

Autor je architektem, památkářem, členem Předsednictva Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska a předsedou Spolku Radecký Praha snažícího se o opětovné umístění pomníku maršála Radeckého z Radče na Malostranské nám. v Praze.

Psáno pro konzervativnilisty.cz