Při pohledu na inflační dynamiku a slabá čísla z průmyslu se tak nelze ubránit dojmu, že ECB období vhodné k určité normalizaci měnové politiky jednoduše prováhala. A to zvláště s ohledem na Německo, kde se jádrová inflace pohybovala v uplynulých dvou letech relativně vysoko v pásmu 1,5-2 %.

Bezprostředně po ukončení politiky kvantitativního uvolňování bude tak ECB pravděpodobně nucena přemýšlet nad tím, jak měnové podmínky opět uvolnit. Sama ve své nové prognóze nepočítá s návratem inflace k cíli ani v roce 2021 a dlouhodobá inflační očekávání v eurozóně v důsledku slabých čísel z průmyslu a řady rizik a nejistot (brexit, obchodní války, slabá Čína) spadla do blízkosti historických minim - pod 1,5 %.

Na rozdíl od amerického Fedu, který v posledních letech měnovou politiku utahoval a má se kam obracet, je ECB v o poznání složitější situaci. Zatím ECB “pouze” trhy ujišťuje o tom, že se ještě hodně dlouho (minimálně po zbytek tohoto roku) nemusí bát vyšších sazeb. Trh tak v dlouhém horizontu srazil očekávání sazeb ECB z 0,7 % lehce pod nulu. Evropští centrální bankéři ale jakoby se vlastní medicíny začali bát. Na konci uplynulého týdne varoval Mario Draghi před škodlivým dopadem dlouhodobě negativních úrokových sazeb na hospodaření bank a jejich schopnost poskytovat úvěry. Znamená to snad, že by Mario Draghi otočil o 180 stupňů a připravoval se na dřívější zvýšení sazeb? Nikoliv. Pouze se pravděpodobně v ECB připravují opatření, která mají zmírnit negativní dopad na banky. Ta by mohla například garantovat vyšší sazbu pro část depozit uložených u ECB. To by mohlo bankám, které se neodváží přenést záporné sazby na klienty, zvýšit profitabilitu. A z pohledu ECB to paradoxně může otevřít dveře k dalšímu snížení sazeb. To sice nic nevyřeší, ale v určitou chvíli mohou centrální bankéři ztratit trpělivost s nečinným přihlížením na padající inflační očekávání…