Stejně jako velká část italských podnikatelů i on vnímá nejdelší poválečnou ekonomickou krizi Itálie jednoduše jako “promarněné období”. A po blížících se italských volbách jen těžko svitne naděje na změnu.

V roce 2017 sice rostla italská ekonomika nejrychleji za posledních šest let, začala klesat nezaměstnanost a banky pokročily s restrukturalizací problematického dluhu, situaci lze ale jen těžko označit za “růžovou”. Itálie v tuto chvíli do značné míry těží z extrémně silného růstu svých sousedů v eurozóně - ten míří vpřed tempem 2,7 % (výkon Itálie je o více než 1 p.b. nižší). I přes určité pročištění bilancí zůstává podíl špatného dluhu na celkových úvěrech italských bank dvouciferný (nejvyšší z celé EU). Vleklá ekonomická krize navíc výrazně zvýšila počet skutečně chudých lidí -pod hranicí absolutní chudoby žije skoro 5 milionů Italů (dvojnásobek oproti před-krizovému období). A i když nezaměstnanost pomalu klesá, nová pracovní místa vznikají velice pomalu a mladí lidé prakticky nemohou sehnat práci - nezaměstnanost mezi mladými se pohybuje okolo 35 %, a to na vrcholu hospodářského cyklu při veřejném zadlužení přes 130 % HDP. Sečteno, podtrženo, i když se v tuto chvíli italské ekonomice daří lépe, na novou recesi (krizi) je “zoufale” špatně připravena. A po víkendových volbách jen těžko čekat obrat k lepšímu…

Předvolební průzkumy ukazují na patový výsledek voleb, který pravděpodobně vyhraje pravicová koalice v čele se stranou Silvia Berlusconiho. Nebude však mít potřebnou většinu pro sestavení vlády. Koalice s “papírově druhým” hnutím 5 hvězd je málo pravděpodobná, a tak v úvahu připadá v zásadě vedle menšinové vlády především velká koalice Berlusconiho s dnes vládnoucí Demokratickou stranou (PD). Pokud nedojde k dohodě, může vše směřovat k předčasným volbám… Čeká nás tedy další období, kdy v Itálii těžko očekávat výraznější změny a zdá se, že Luca di Montezemolo na svém apelu k politikům nebude muset nic zásadního měnit ani za dalších pět let.

Jan Bureš
finanční analytik