Soudě z reakce eura či dluhopisových trhů v eurozóně, pro finanční trhy zjevně tato informace nebyla tak ohromující zprávou, jako když se schylovalo k obdobnému snížení ratingu Francie na počátku roku ze strany agentury S&P.

Jestliže jedno vysvětlení poklidné absorpce snížení ratingu může plynout z toho, že něco takového již bylo trhy očekáváno, pak druhé zdůvodnění může směřovat k argumentům a atmosféře, do kterých bylo snižování ratingů zarámováno. Zatímco v případě prvního snížení ratingu (ze strany S&P) bylo v pozadí cítit vrcholící dluhově-bankovní krizi, která začala ohrožovat i země patřící k (bezpečnému) jádru měnové unie, pak tentokrát je redukce ratingu postavena kritice dlouhodobých trendů - konkrétně růstového modelu Francie.

Růst založený na značných intervencích státu a především přebujelém veřejném sektoru začíná mít v globální konkurenci značné problémy. Nevyhnutelným výsledkem je potom růst strukturálně laděné nezaměstnanosti, jejíž celková míra se vyšplhala na třináctiletá maxima.

Přitom srovnání růstu HDP nedopadá na první pohled až tak špatně. Pokud vezmeme průměrný růst za posledních deset let, je na tom Francie jen nepatrně hůře než průměr eurozóny a o něco hůře než Německo. To je však první hrubý pohled - pokud totiž rozklíčujeme hospodářský růst na růst populace a růst HDP na hlavu (fakticky produktivity práce) Francie zřetelně zaostává. A právě tady lze najít podstatu kritiky agentury Moody’s, která francouzské ekonomice vytýká nízkou konkurenceschopnost na globální úrovni. Nebezpečné přitom je, že současná socialistická vláda nejprve tento problém bagatelizovala, aby následně jen velmi neochotně přistoupila k nevyhnutelným a bolestivým strukturálním změnám.

Jan Čermák
Analytik ČSOB