Když jsem psal svůj článek o nedávných skandálních výrocích soudruha Stanislava Grospiče o sovětské okupaci v roce 1968 (k přečtení ZDE) a porovnal jeho názor s náhledy jeho bývalého stranického kolegy, někdejšího váženého soudruha Petra Pitharta, na jiné úseky našich moderních dějin, chtěl jsem pouze upozornit, že Grospič zdaleka v překrucování není sám. Nenapadlo mě, že poslanec Grospič bude schopen tak rychlé sebereflexe. Záhy se totiž omluvil za výrok o obětech srpna roku 1968. Své nedávné vystoupení ve veřejnoprávním rozhlase označil za nešťastné, vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa podle něj byl špatný a přinesl české společnosti negativa. V krátkém vystoupení bez dotazů novinářů před jednáním Sněmovny řekl, že nikdy nehanobí oběti s poškozeným zdravím včetně ztráty života (blíže ZDE).

Polansky a Pithart tajně na odlehlém místě

Přestože se Petr Pithart kdysi dávno při jednání s Vladimírem Mečiarem několikrát dostal do trapných situací, nepoučil se dodnes. Když vstoupil k lidovcům a posléze byl zvolen předsedou českého Senátu, kývnul jednou na podmínky neseriozního amerického aktivisty, jakým je Paul Polansky, a na jeho přání se s ním sám setkal, jako veřejný ústavní činitel, tajně a na odlehlém místě. Došlo k tomu jenom proto, že si to tento člověk přál. Jednalo se o politickou i lidskou chybu, utajené jednání přidávalo Polanskému na důležitosti a mohlo jim být všelijak překrouceno či dezinterpretováno. Když se předtím s Polanským v roce 1994 setkal zástupce českého ministerstva zahraničí Dr. Havlas, bylo to na půdě českého ministerstva zahraničí v Praze, za přítomnosti tlumočnice pana Polanského a rozhovor byl veden v angličtině. Dr. Havlas, jako správný úředník, o něm učinil zápis. Jeho kopii dnes najdete v archivu v Písku, sám jsem ji tam viděl a zdokumentoval jako stovky jiných položek. Polansky, jak známo, píše velmi zkreslující knihy o táboře v Letech, který já, právě na základě archivní práce s původními písemnými zdroji, dlouhá léta zkoumám (píšu o tom ZDE).

Bráním čest našich legionářů

Stanislav Grospič dnes v omluvě říká, jak už bylo výše zmiňováno, že nikdy nehanobí oběti. Petr Pithart s Petrem Příhodou však oběti našich legionářů, které také byly spojeny s poškozeným zdravím včetně ztráty života, hanobili, když o nich napsali, že legionáři obsadili transsibiřskou magistrálu proto, že se jim chtělo domů (uvedli to ve své knize Češi v dějinách nové doby pod pseudonymem Podiven z dob disentu).  To je lež. Naši legionáři obsadili transsibiřskou magistrálu proto, že chtěli odjet bojovat do Francie. K tomuto kroku se odhodlali poté, co přestali věřit slibům ruských bolševiků, že jim umožní volný průjezd do Vladivostoku a zachytili telegram Lva Davidoviče Bronštejna (Trockého), že každý Čechoslovák zajatý se zbraní v ruce má být zastřelen. Do Francie se z Ruska podařilo odjet pouze malému počtu legionářů přes Murmansk, jde o takzvaný Husákův a Gibišův transport, cca 1700 legionářů. Tito legionáři byli ve Francii vyzbrojeni, vycvičeni a spolu s ostatními našimi legionáři tam bojovali. Mají tam i svůj hřbitov. Jeho fotografie je přiložena jako úvodní k tomuto článku.

Jejich „domů“ bylo v masovém hrobě

Výše zmíněný hřbitov je zajímavý tím, že Francouzi, když ho po válce budovali, použili záznamy svých válečných knih. A tak jsou česká jména přepsána francouzskou „transkripcí“, které je dodnes krásným svědectvím, jaká válečná vřava zde tehdy panovala. Více než třetina padlých Čechoslováků však na svém hrobě své jméno nemá, jsou pohřbeni v masovém hrobě. Taková tehdy byla „cesta“ našich předků, kterým se dle našich slavných disidentů, pánů Příhody a Pitharta, jen „chtělo domů“! Jen tak prostě domů se jim nechtělo, protože jejich domovem bylo tehdy ještě stále Rakousko-Uhersko. Oni se vůči němu dopustili zločinu „velezrády a zběhnutí k nepříteli“. Za to byl tehdy trest smrti a v případě jejich zajetí byl hned na frontě vykonán. Hroby našich zajatých a Rakušany popravených italských legionářů najdete dnes na Olšanech. Naši padlí italští legionáři jsou spolu s Italy pohřbeni v Castel Dante v Roveretu.

Petr Pithart hrozně rád používá cizí slova. Mezi nimi i slovo sebereflexe. Něčeho takového však sám Pithart není schopen. Ten, kdo Petra Pitharta sleduje dlouhou dobu, by se mohl domnívat, že snad význam tohoto slova ani nechápe. Grospič mu tak udělil svým prohlášením opravdovou lekci.