Vojenská intervence proběhla podle sovětského očekávání, politickou situaci se však Moskvě nepodařilo zvládnout. „Zdravé síly“, jak Sověti označovali věrné „soudruhy“ (Alois Indra, Vasil Biľak, Drahomír Kolder ad.) totálně selhaly. „ Nejsou schopny žádné akce, projevily se jako zbabělci a schovaly se na velvyslanectví ,“ hřímal v Kremlu Leonid Brežněv.

Očima Moskvy

Do Moskvy se Gustáv Husák dostal 23. srpna 1968 v letadle, jehož obsazení dojednával prezident Ludvík Svoboda. Když konsultoval se Sověty jeho jméno, dočkal se prý reakce, proč chce s sebou brát „ toho kaviarenskeho politika“. [1] V Moskvě byli po strastiplné anabázi přes Podkarpatskou Rus – dnes Zakarpatskou Ukrajinu, představitelé, kteří byli internováni pro svůj odmítavý postoj ke vstupu vojsk: Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegl, Bohumil Šimon a Josef Špaček. Mezi těmito dvěma odlety prezident Ludvík Svoboda nadvakrát odmítl jmenovat novou prosovětskou vládu, ale rozhodl se nabídnout Moskvě východisko: rozhodl se totiž je hledat s lidmi, kteří jej do Moskvy doprovodí, i když parlament s jeho misí nesouhlasil.

Let prezidenta měl mezipřistání v Bratislavě, kde k ostatním členům delegace přibyl Gustáv Husák jako zástupce československé vlády a Slovenska. Husák se těšil prezidentově důvěře, při čemž během celého pobytu mezi oběma fungovala úzká spolupráce a vzájemná podpora. [2]

Hned během prvního hlavního dne jednání v Kremlu se Brežněv vymezil proti tomu, že se konal narychlo svolaný mimořádný [Vysočanský] sjezd. [3] Odsouval z politických pozic z politických pozic „zdravé jádro“. Svoboda uvedl jako hlavní československý požadavek přivést domů internované členy předsednictva ÚV KSČ. Sovětský premiér Kosygin nabádal pod nepřímou pohrůžkou, aby se hledalo řešení přijatelné pro obě strany, jinak hrozí v té zemi občanská válka a krveprolití. Následně si o slovo řekl soudruh Husák.

[…] Myslím si, že sovětští soudruzi trochu přeceňovali toto nebezpečí, řekl po úvodních taktických frázích, že v čs. vývoji po Lednu byly nedostatky, rizika i hlouposti a jak se o tom bavili ve vedení i s řadovými soudruhy. „ Když k nám přišla vojska, nikdo z komunistů to nemohl pochopit. […] Muselo to být velké nedorozumění. Tento krok vytvořil úplně novou situaci. Vojska, střelba, krveprolití – to vše vytváří nemožnou atmosféru. V Bratislavě jsme jednali s velícím generálem. V maličkostech se snažili vyjít vstříc. Ale v hlavních otázkách byla znemožněna činnost rozhlasu, televize, vlády, oficiálních orgánů. Je obecný pocit, že je to okupační stav – i když se tomu termínu vyhýbáme. Omlouvám se za otevřenost. […]

Pokud jde o sjezd, nebyl jsem tam. Jen z rádia jsem se dověděl, že jsem byl zvolen do ÚV i do předsednictva. Bylo by jednoduché prostě říci, že sjezd byl ilegální. Třeba však počítat s tím, že z českých zemí tam velká část delegátů byla a že veřejnost se postavila za sjezd. Třeba o tom hovořit, ale třeba celou věc řešit delikátně a respektovat nálady, které teď u nás jsou. […] Naše národy jsou malé, měly velmi těžkou minulost a jsou značně citlivé na otázky svobody a suverenity. To, co se stalo, velmi špatně působilo .“ […] [4]

Husákův kritický projev Sověty příliš neoslnil. Brežněv nenechal Husáka domluvit, prudce zareagoval a udal důvody, které vedly k vojenské intervenci. Během nenadálé přestávky se pak uskutečnil kuloární rozhovor mezi Brežněvem a Husákem. Smělost Husákova počínání a mluvy na Sověty je do této doby až zarážející v porovnání s jeho předchozím i pozdějším vyjadřováním. […] Avšak neskrývala se v těchto troufalých momentech i dávka pragmatismu, záměru na sebe strhnout sovětskou pozornost odzbrojujícím způsobem rozptýlit pochybnosti kolem své pestré minulosti. Husák patrně rozehrál svou dosud největší politickou hru, kterou nakonec dohrál až na sklonku života , končí Michal Macháček svou úvahu nad jeho kremelským projevem. [5]

Během dalších jednání se v Moskvě Husák choval do určité míry v intencích jejich zájmů; Telefonicky se snažil zabránit konání sjezdu KSS v Bratislavě a zásadně zpochybnit legálnost Vysočanského sjezdu. Vzdal se na něm funkcí, kterých nabyl, i když vlastně se tak po svém odsouzení poprvé zase vrátil do nejvyššího orgánu strany v Československu a argumentoval, že sjezd nedisponoval dostatečným zastoupením slovenských delegátů, což byla sice pravda, ale v této chvíli silně účelová věc. Michal Macháček přejímá stanovisko historika Pauera, že se Husák nejen snažil zavděčit Sovětům, ale zároveň snažil o silnou vyjednávací pozici Slováků kvůli následným jednáním o česko-slovenské federaci. [6]

Moskevský protokol odsouval zavedení sovětské vojenské správy, což nebyla nereálná varianta. Všichni politici se mohli vrátit domů, při čemž většina z nich pokračovala ve svých funkcích. Československá strana přistoupila na neuznání Vysočanského sjezdu, následně ovšem byla část jím zvolených členů kooptovány do stávajícího ÚV KSČ, V protokolu také nebyla uplatněna teze, která označovala československé dění za „kontrarevoluci“, což prosazovali Sověti, kteří také dali příslib, že stáhnout svá vojska. V zákulisí padaly různé termíny – Brežněv prý soukromě uvedl dva roky. Z tohoto konstatování lze usuzovat, že domácí normalizátoři, kteří nikdy otázku odchodu sovětských nenastolili a nepokusili určit reálnost dočasnosti jejich pobytu postupovali hůř, než byly původní představy okupantů. Konec konců i rozpor mezi očekáváním výsledků návštěvy M. S. Gorbačova v dubnu 1987 a neexistence takové naděje po návratu nejvyššího vládce sovětského impéria to dokládá. [7]

Pracovníci sovětské ambasády neměli zrovna idylické mínění o Husákovi, jejich sympatie byly orientovány na „zdravé jádro“ v čele s Indrou a Biľakem. […] Leonid Brežněv společně se svou pravou rukou, šéfem KGB Andrejem Andropovem, raději udržoval pravidelné styky s významnými československými politiky pomocí svých agentů. V Husákově případě přes speciální spojku, Jeliseje Tichonoviče Sinicina , uvádí Michal Macháček svou, možná nejdůležitější informaci. Plukovník, od října 1968 generálmajor Sinicyn pracoval od konce 30. let v Polsku, Švédsku, Finsku a v Berlíně, klíčovou roli sehrál během maďarských krizových událostí 1956 . [8] Dál uvádí Macháček Sinicynovu kariéru po květnu 1968: náčelník IV. oddělení první hlavní správy KGB [zahraniční rozvědky pro správu NDR, SRN a Rakouska], patřil do skupiny Andropovových speciálních konsultantů [vykonávali speciální úkoly]. Není zřejmé, kdy přesně se Sinicyn objevil v ČSSR; Vasil Biľak uvádí, že s ním udržoval kontakt už v r. 1968 asi od března do srpna, tak 2-3krát měsíčně, vždy ráno. […] trošku mi také lichotil fakt, že situaci n Slovensku i v Bratislavě hodnotili lépe, než se jim jevila v Praze , cituje M. Macháček Biľakovu vzpomínku na Sinicyna. [9] Sověti disponovali styčnou kanceláří KGB při čs. ministerstvu vnitra [10] a koncem května zahájila činnost nelegální rezidentura KGB na sovětské ambasádě v Praze.

Jelisej Tichonovič Sinicyn sice sepsal paměti, ale ty se hlavně váží k II. světové válce; o jeho zvláštní misi literatura až podezřele mlčí, konstatuje M. Macháček. Uvádí výjimku, kterou tvoří svědectví Sinicynova syna Igora, literáta a pracovníka aparátu ÚV KSSS [a jeden čas i asistenta předsedy KGB Andropova] o tom, že jeho otec posloužil jako prostředník tajné schůzky v Mukačevu 13. dubna 1969 mezi Brežněvem s Andropovem a Husákem, jenž potvrdil svou připravenost bojovat s ,revizionisty‘, respektive ucházet se o Dubčekovo nástupnictví v čele KSČ. Deníkové záznamy Brežněvova sekretariátu potvrzují tyto kontakty, stejně jako svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovu klíčovou roli s Husákově politické kariéře i v jeho cestě do čela KSČ, jelikož dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovy důvěru a posléze mu předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou nový československý lídr udržoval přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem. [11] První zápisek o Sinicynovi se váže k 13. listopadu 1968 [první kontakt však mohl být navázán pravděpodobně dříve], v polovině března 1969 bylo tlumočeno Husákovi Brežněvem, že je již na čase Dubčeka vyměnit; poslední Husákův záznam v znění Sinicyn Jelisej Tichonovič rozlúčka udává skoro symbolickou dataci: 18. dubna 1969, tj. den po Husákově zvolení. [12]

Ve čtvrtek 11. listopadu kolem 9. hodiny se do Husákova sekretariátu dostavil sovětský diplomat, aby jej informoval o Brežněvově úmrtí. O moc lepší vitalitě se netěšili ani Brežněvovi nástupci Jurij Vladimírovič Andropov [1982-84] a Konstantin Ustinovič Černěnko [1984-85]. Za dva a půl roku musil Husák absolvovat tři pohřby sovětských vůdců.

Po něm vstoupil na dějinnou scénu člověk o generaci mladší, a jak se brzy ukázalo i vizionářský Michail Sergejevič Gorbačov. Postupně zesiloval tlak na to, aby se realizovaly hlubší systémové reformy, píše Michal Macháček. Husák sice rétoricky přistupoval na kampaň, kterou hlásal skutečný předchůdce Gorbačova, kterým byl Andropov: proti korupci, klientelismu a spekulantství. Ani následně nevystupoval proti Gorbačovem šířeným novým myšlenkám a tendencím, byl však k nim zdrženlivý, až nedůvěřivý.

O reformě politického systému vůbec nehovořil, jednalo se pro něho o nepřekročitelné tabu, zpátečnický návrat před Únor 1948, či nebezpečné pohrávání si s novým československým jarem. Tvrdý, odhodlaný postoj zaujal v tomto ohledu vůči polským krizovým událostem z počátku 80. let, či když 25. března bylo v Bratislavě rozehnáno shromáždění za uplatnění náboženské a občanské svobody, dnes známé jako Svíčková manifestace. Opoziční aktivity, zvláště ty, napojené na zahraniční kruhy, odsuzoval. Možná u Husáka hrála roli dávka pohodlnosti, či – jak soudil Bohuš Chňoupek – myšlenka, že nehybností se upevňuje daný stav a státnost. Přátelé z mladých let se mu snažili dát zpětnou vazbu a také do jeho sekretariátu přicházely kritické listy, které ho varovaly, že se čs. společnost pod jeho vedením řítí do kolapsu. Prognózy a kritické analýzy, k jejichž sepsání dal „tichý souhlas“ mu také dodával Ústav marxismu-leninismu ÚV KSS, kde od počátku 80. let fungovalo po sovětském vzoru analytické oddělení a následně i společenskovědní tým. Ředitel ústavu Viliam Plevza přímo vybízel Husáka, aby převzal iniciativu a nabídl mu k tomu služby svých analytiků. Vše zůstalo bez reakce, neboť Husák obdobné projevy považoval za přehnanou kritiku nebo si již nechtěl pálit prsty, shrnuje Macháček jakousi inventuru politiku, pro niž našel názvy

Osamělý pán Hradu nebo Apatický dosluhující

Husákovi se donesly hlasy, že by měl – tak jako kdysi v souvislosti s pádem Novotného – opět rozdělit dvě nejvyšší funkce v čs. společnosti. Meditoval, zda má Gorbačovovi navrhnout někoho mladšího [uvažoval o jihočeském Františku Pitrovi nebo Josef Hamanovi], ale pak se přece jen rozhodl pro někoho zkušenějšího. Napadla ho dvě jména: Biľak a Jakeš. Prvního vyloučil, protože poslední dva generální tajemníci byli Slováci. Věděl, že se Miloš Jakeš, který cestou z vlády nad kádry sbíral první zkušenosti jako tajemník pro zemědělství, se tehdy stýkal s Gorbačovem, který byl pověřen toutéž funkcí na celé velké Rusi. Michal Macháček považoval pro tuto monografii asi za nadbytečný spor, který háral stranickými funkcionáři – poměr k Slušovicím. Husák se k němu nevyslovoval a on píše jen jeho monografii.

Snad jen ti, kdo se zajímali o problémy rozvoje ČSR po překonání hospodářské z dob před válkou a propadu národního hospodářství v čase „protentokrátním“ vědí, že na počátku III. republiky viděli cestu dál hlavně manažeři, kteří sbírali první zkušenosti mezi Baťovými mladými muži, považovali systém řízení strojírenského průmyslu, ale život v koloniích dělnických domků ve Zlíně za model, kterým by se mohlo řídit čs. národní hospodářství. Bohužel, Stalinova kamarila se s tím ani nestačila seznámit a ve snaze odbourat vše, oč se tehdy socialisté pokoušeli a lišilo se od Dněprostrojů a podobných veličin, bylo odsouzeno k zániku. Husák snad ani nevěděl, čím ten strojírenský kombinát obohatil i jeho Slovensko, i když jeho tamější konkurent Lenárt, byť svou kariéru začínal jako ředitel jedné z baťovských fabrik, se ani neopovážil prosazovat tyto dobré zkušenosti. A tak vše zůstalo jen na zlínském geniu locí a v této době tedy na Slušovicích.

A tak nakonec bez Husákových návrhů se stal generálním tajemníkem někdejší Baťův mladý muž Milouš Jakeš. V tom si – byť možná jen náhodně – rozuměl s řadou aparátníků, kteří v království, kterému vládl Čuba a jeho manažeři, viděli spojení politiky s technickým rozvojem. A na tuto symbiózu slyšel i někdejší zemědělský tajemník ruského impéria stejně jako český tajemník, který se jen v tom kraji narodil, byl na něj pyšný a měl to tam jako mladý muž blízko, i když moc toho manažerství v životě neokusil – Miloš Jakeš.

Michal Macháček uvádí celou partii o Československém jaru slovy: Husák trval na realizaci federace i po vstupu vojsk Varšavské smlouvy po 20. srpnu, kdy byl postupně zvolen do nejvyšších stranických funkcí. […] neúspěšně však prosazoval, aby nový název státu obsahoval slovo „federativní“ nebo pomlčku v slově „Česko-Slovensko“. […řada otázek] zůstala otevřená do poslední chvíle i po přijetí zákona č. 143/1968 Sb. o čs. federaci, který přijalo Národní shromáždění 27. října 1968 a nejvyšší ústavní činitelé ho slavnostně podepsali za Husákovy účasti 30. října na Bratislavském hradě. […] vstoupil v účinnost k 1. lednu 1969, od kdy byla Československá socialistická republika oficiálně tvořena jako federativní svazek České socialistické Republiky a Slovenské socialistické republiky . [13]

Ústavní zákon, kterým se Československá socialistická republika začala nazývat Československá federativní republika – ve Slovenské republice zněl oficiálně Česko-slovenská federativní republika, byl přijat dne 29. března 1990, kdy už dávno nebyl Gustáv Husák prezidentem. Platil do 22. dubna 1990 a celou dobu jeho platnosti vyplnila pomlčková válka. Oficiální název Česká a Slovenská Federativní republika platil oficiálně od 23. dubna 1990 [i když velká písmena jsou prohřeškem proti pravidlům obou národních jazyků] do 31. prosince 1992, kdy tento státní útvar zanikl. Ale to už Gustáv Husák rok a šest týdnů nežil. Federace i samostatný stát, jak po tom Gustáv Husák toužil, vznikl, jen mu jej poslanci pokřtil nějak jinak, a tak se mu to přání vlastně nesplnilo.

Monografie a její hlavní postava

Když na sklonku loňského roku křtilo nakladatelství Vyšehrad v literární kavárně Wiehlova domu monografii Gustáv Husák, prohlásil jeden ze dvou kmotrů této knihy, [byli tam dva a oba byli profesory a tedy učiteli Michala Macháčka na Filosofické fakultě Univerzity Karlova] prof. Robert Kvaček, že si nad touto knihou uvědomil, jaká úskalí provázejí autora, když pracuje na monografii. Že je to jeden z nejobtížnějších žánrů. Je-li o osobnost zajímavou – a kdo by četl monografie o nezajímavých lidech – spisovatel se nerad vzdaluje byť za pestrým a zajímavým tématem, i když musí opustit svého hrdinu.

Michala Macháčka to potkalo třeba, když objevil, jak stížnosti Maďarů dokázaly ovlivnit politické procesy v řadě zemí impéria, jehož vznik zaplatila Ruská říše největším počtem obětí ze všech národů, které se jí před víc jak třemi čtvrtinami století zúčastnily. Ale mně tam chybělo mnohé, na co homo politicus, o němž tato monografie pojednává, kašlal. Protože to nevyhovovalo jeho koncepci, protože to byl zájem homini politici, které náš hrdina nesnášel. A tak spějme k poslednímu aktu, který prezident Gustáv Husák vykonal. Nebylo to v zájmu společnosti, kterou on budoval, za niž byl v kriminále. Byl to okamžik, který prožil 10. prosince 1989, kdy jmenoval vládu národního porozumění, která musela vzniknout, aby režim, který se tu zrodil z odporu ke komunismu, o který Gustávu Husákovi šlo především, mohl fungovat.

Vysvětlivky či bibliografické poznámky jsou převzaty z monografie Michala Macháčka
Gustáv Husák ; jen glosy příhod či událostí, podepsané šifrou, jsou dílem autora recenze.

[1] Macháček, Michal : c. d., s. 400; Autor monografie citoval memoáry Füle, Ján (ed): Život s lidskou tvárou; Prešov 2002, s. 22.

– Byla to narážka na období před povstáním, kdy Gustáv Husák žil v Bratislavě a stýkal se s řadou prominentů včetně špiček ľuďáckého režimu, jako byl jeho profesor na PFUK a guvernér Slovenské národné banky Imrich Karvaš, který zajistil financování SNP v Bánské Bystrici, Zvláštní místo v Husákově bibliografii má proslulý ministr vnitra Slovenského štátu Alexander Mach. V pověstech, které rozšiřovalo zejména Husákovo zatčení, výslechy a další akty persekuce, měli být přáteli, kteří se scházeli po kavárnách. Michal Macháček věnoval hodně času studiu dokladů o těchto chýrách – jak o tom kdo a kde je šířil, tak o tom, jak je oba vyvraceli. Pravda však je, že obávaný ministr vnitra se snažil nejen komunisty pronásledovat, ale hlavně využívat. Bylo tomu například po zveřejnění paktu Molotov – Ribbentrop, nebo organizováním zájezdu komunistických politiků navlečených do vojenských uniforem na Ukrajinu, kde je vozili po místech bolševického teroru, aby se pak podělovali se slovenskými občany o tyto poznatky. Nakonec však byly zveřejněny jen zápisky a informace z pera Machových podřízených, kteří tuto skupinu provázeli. Mach i Husák opakovaně prohlašovali, že se neznají. Mach se znal dobrým přítelem Husákovým, Laco Novoveským a mnohé pověsti využívali blízkosti obou levicových intelektuálů. Nakonec byli oba v Leopoldově, kde se díky StB, dozorcům i pracovníkům komunistické justice oba setkávali. Ba jeden ze strůjců politických procesů, Karol Bacílek, informoval Husáka před jeho amnestováním, ať je rád, že bude vůbec propuštěn, jen milost pro dva vězně, kteří seděli v Leopoldově mnohem déle než jejich spoluodsouzenci – Husák a Mach. Gustáv Husák byl propuštěn v květnu 1960 a Ale Mach až na jaře 1968. (bek)

[2] Macháček, Michal : c. d., s. 401, – in: Mlynář, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu; Praha 1990, s. 240.

[3] Dodnes si pamatuji, jak mi dva kolegové, kteří již nejsou mezi námi [Josef Bursík, vedoucí kulturní rubriky a absolvent FAMU, kde byl spolužákem Jaroslavů Bočka a Dietla, bydlel na koleji s hercem, dramatikem a otcem TV moderátorky Míši Janem Jilkem, a v obyčejných dnech vedoucí víkendového časopisu SN Průboj Karel Sedlecký] přivezli z reportážní cesty po Čechách, Moravě i Slovensku z Prahy četkařskou fotku ze závodní jídelny, kde na židlích seděli delegáti v obyčejných bundách, košilích a džínách, jak stihli absolvovat cestu od spojky ke spojce. Těmhle věříme, za těmi jdem, nadiktoval jsem metérovi titulek. A přidal z četkařského dálnopisu seznam sjezdem zvolených členů ÚV a jeho předsednictva; pak jsem v roli vedoucího vydání seběhl k rotačce a zkontroloval první výtisky tentokrát mimořádně řádného vydání. (bek)

[4] Macháček, Michal : c. d., s. 401-403; Čs. záznam o jednání mezi čs. delegací L. Svobody a sovětskými představiteli v Kremlu ; in: Vondrová, Jitka – Navrátil, Jaromír : Prameny k dějinám čs. krize, sv. 4/2, Praha – Brno 1996, s. 250-53

[5] Macháček, Michal : c. d., s. 403.

[6] Macháček, Michal : c. d., s. 405; – viz Pauer, Jan: Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí, plánování, provedení, Praha 2004, s. 244.

[7] Macháček, Michal: c. d., s. 407n. Archív Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR: vyjádření Oldřicha Černíka na konferenci v Liblicích v prosinci 1991, s. 511. – Za všechny takové události např. Syrůček, Milan: Setkávání s Michailem Gorbačovem a paní Raisou mezi občany Prahy ; Cesty a křižovatky, Praha 2017, č. 4-5., s. 25n.

[8] Macháček, Michal: c. d., s. 413. – In: Degtjarejev, Klim – Kolpakidi: Vnešnaja razvedka SSSR; Moskva 2009, http://www.e-reading clubbookreader.php/1015568/Degtyareev – Vneshnaya_razvedka_SSSR.html. – Nikoliv náhodou, připomíná M. Macháček, je tak znát v několik zásadnějších momentech, včetně Dubčekovy výměny za Husáka stejný sovětský rukopis.

[9] Macháček, Michal: c. d., s. 413; - Archív USD AV. Prokuratura, VI. záznam výpovědi V. Biľaka z 6. 6. 1990, s. 13n.

[10] Dopis Josefa Pavla Oldřichu Černíkovi o činnosti představitelů KGB na MV z 14. 8. 1968, in: Koudelka, František – Suk, Jiří (eds): Ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát v období Pražského jara. Prameny k dějinám československé krize 1967-70, díl 7/38, s. 212-14.

[11] Macháček, Michal: c. d., s. 416; - autorův osobní rozhovor s L. Štrougalem z 5. 10. 2015.

[12] Macháček, Michal: c. d., s. 417; - Rodinný archív G. Husáka, deníkové záznamy z let 1968-69.

[13] Macháček, Michal: c. d., s. 381.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psáno pro publica.cz