Přímá volba může zvýšit ústavní legitimitu prezidenta a tím i jeho ambice, to bylo a je pochopitelné. Provést však ústavní krok ve změně volby prezidenta bez představy, které kroky je třeba udělat dále, je poněkud riskantní. Riskantní se to ostatně zdálo už před rokem Petru Pithartovi, kdy ke změně Ústavy došlo.

Nejvíce se na stranách tisku diskutuje o úvodním bodu článku 62 Ústavy, kde se konstatuje, že, cituji, prezident jmenuje a odvolává předsedu vlády a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, konec citátu. U nás se ovšem tomu vždycky rozumělo tak, že prezident odvolá vládu, která vládne v demisi a to až po té, co nová vláda, vzešlá z voleb, nebo i vláda úřednická, se ujme své ústavní funkce. Tak tomu zřejmě rozumí i premiér Nečas, když tvrdí, že v případě jeho odvolání z funkce bez vyjádření nedůvěry ve sněmovně, by se jednalo o nelegitimní ústavní puč.

K odvolání vlády proto, zda vládne dobře nebo špatně, nikdy dosud nedošlo a neděje se tak – domnívám se – nikde ani v západních demokraciích. Dobré nebo špatné vládnutí je ostatně velmi relativní úsudek. Na jeho relativnosti nezmění nic ani průzkumy veřejného mínění. Navíc je zřejmé, že každá vláda, která chce a provádí nepopulární reformy, se musí potýkat se svou nepopularitou, vyjadřovanou průzkumy veřejného mínění. Abstrahuji teď od české skutečnosti. Vládne vláda dobře, když se její reformy mohou projevit třeba až za dvacet let, nebo vládne špatně? Co je dobro, je ostatně otázka po výtce filosofická.

Na druhou stranu má jistě pravdu i budoucí prezident Miloš Zeman, když tvrdí, cituji: Drží-li vládu strana, kterou nikdo nevolil, je namístě, aby byly předčasné volby, konec citátu. Má zjevně na mysli stranu LIDEM a její celkovou situaci, která je vskutku absurdní. To vše – stejně tak ostatně jako důsledky přímé volby prezidenta – patří k odvrácené straně demokracie a mělo by nás to nutit k tomu, abychom o demokratických pravidlech neustále přemýšleli. 

To je však úkol pro naše zákonodárce, jsou-li ovšem přesvědčeni o tom, že mají sloužit státu a že mají vědět, jak mu sloužit. My se ale věnujme důsledkům přímé volby prezidenta. K jedněm z nich patří i průzkumy veřejného mínění, týkající se preferencí stran. Jedná se tentokrát o volební šetření CVVM, uveřejněné poslední lednový den, které se však uskutečnilo ještě před vrcholným duelem zvítězivších dvou kandidátů.

Výsledky považujme za určitý, velmi kvalifikovaný odhad skutečnosti, ničím však přesně neprokázaný. Zdůrazňuji slovo „přesně“. Není žádným překvapením, že totálně - průzkum uvádí, že s osmatřiceti procenty - by vyhrála Sociální demokracie. Pořadí na dalších místech však určitým překvapením je: druzí by se prý umístili komunisté, povzbuzeni jistě úspěchem levicového kandidáta a to se sedmnácti a půl procenty. Jejich vyšvihnutí na druhou pozici není však takovým překvapením jako bronzové umístění TOP 09, a to před svým pravicovým rivalem ODS. To, oněch šestnáct procent topky, pravděpodobně souvisí s úspěchem jejich kandidáta, Karla Schwarzenberga. Teprve čtvrté místo se třinácti procenty patřící ODS má co do činění více než s neúspěchem Přemysla Sobotky v prezidentském klání, s nepopulárností vlády Petra Nečase. Přesto ale na podobný výsledek není ODS zvyklá a do budoucna jí to nevěští existování bez problémů.

Podle zmíněného průzkumu by se do Poslanecké sněmovny dostaly jen tyto čtyři strany. Tuto předpověď však považuji za jeho slabinu, neboť není pravděpodobné, že by Zemanův úspěch nepřinesl patřičných pět procent jeho straně, nutných pro vstup mezi zákonodárce. Uvedený průzkum jí přisoudil jen tři a půl procenta, stejně tak jako lidovcům, kteří by – podle předchozích průzkumů – do sněmovny rovněž znovu nakročeno měli. O procentech, nebo promilech strany LIDEM se preference vůbec nezmiňují.

Zveřejněný průzkum ukazuje jen na mínění občanů. Jaká bude politická skutečnost, to se dozvíme pravděpodobně až po zasednutí hlavy státu na pomyslný prezidentský stolec. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele