Začněme u toho nejvíce sporného: vzniku Smlouvy o stabilním politickém prostředí, hanlivě a nesmyslně nazývanou „oposmlouvou“.  Byl to totiž pokus o návrat k realitě politiky a odmítnutí scénického chápání politické fikce. Jinak řečeno, snaha o ukončení tzv. ne-politiky, bajky Václava Havla.

Tato smlouva byl pokus o návrat k reálné politice, i když poněkud svérázný. Nicméně problém kritiky tohoto kroku spočívá v naprostém nepochopení rozdílu mezi sociální realitou a mediální realitou. Tady se jedná o stejnou potíž jako v současnosti, kdy jde o  aktuální konfrontaci  aktérů druhého kola prezidentských voleb.

Souvisí to i např. s legendou o „Benešových dekretech“ a nikoli dekretech prezidenta republiky, o „Sudetech“ a nikoli o českém nebo československém pohraničí, o „vyhnání“ a nikoli odsunu, vše v době, kdy stále platí zásady Postupimské smlouvy (1945) a Helsinské dohody z roku 1975.

Sociální realita musí být vždy verifikována druhým aktérem vzájemné interakce, řekněme komunikační odezvou. Mediální realita pracuje se systémem simulací, tj. nápodoby věcí, událostí či osob do té doby, až nenápadně přejde k odkazům na své vlastní popisy událostí, čímž vytvoří logiku autoreferenční simulace. Stvoří simulakra, nápodobu bez jakékoliv opory v reálném. Tím totálně vyprazdňuje podmínky sociální reality. Přímým důsledkem je pak televizní či facebookové blábolení.  

Problematiku souboje obou kandidátů je možné popsat jako dvě odlišné domény: na straně jedné je teritorium fikce, zhruba na úrovni bájného založení Říma, technicky hypertrofovaná simulace – Schwarzenberg, na druhé straně boj o ovládnutí sociální reality politickými, mocenskými prostředky – Zeman.

Politicky realistická je druhá varianta, ta první politickou realitu buď opomíjí, nebo záměrně skrývá.

doc. Jiří Bystřický, sociolog zabývající se zkoumáním mediality, mj. autor práce Moderní masmédia a politická moc proti demokracii, svobodě a zodpovědnosti