Ještě tak dvakrát týdně vyrazím ´do vsi´, což v našem případě znamená do Kobylis. Sednu si ve stínu Ďáblického háje na geniálně vymyšlenou autobusovou linku 102 (jež spojuje starobního občana s jedním Gerocentrem a třemi poliklinikami najednou) a za pouhých šest minut už jsem v dosahu metropole. Protože tam, kde mám svou stanici metra, už - málo platné - velkoměsto dosahuje.

Sotva však vystoupím u zelené budovy, hned se automaticky naprdnu: pokaždé si vybavím řadu až trapných schůzek, které jsem musel na Katastrálním úřadu absolvovat, na liknavé, sotva ochotné úředníky, kteří si člověka přehazovali jako hadr a posílali z kanceláře do kanceláře. Ale teď už dál, ještě pár schodů do podchodu – a v chvíli už jsem rázem totálně nasranej, nasranej, nasranej: na chladné podlaze sedí starší zarostlý muž s unavenou prosbou v očích a s pohárkem od piva v ruce.

Co je to za stát, který se neumí o všechny své občany postarat?

Krucifix, vztekám se v duchu. Proč se chlubí, že má milionářů víc, než měl kdy ÚV KSČ členů? Že má bohatou nabídku ba i miliardářů, kterým je ale stejně osud podobných nešťastníků zcela u… No, vulgarit už stačilo, nejsem prezident.

Ale třeba to nejsou nešťastníci, váhám, třeba to jenom tak markýrují, jak ten invalida, jenž měl ´neexistující´ nohy spuštěné do kanálu. Třeba jsou to obyčejní podvodníci, nemakačenkové, nebo jenom kýmsi nastrčení žebratelé, takoví bílí koníci. Kde jsou však nesmiřitelní pracovníci ministerstva vnitra, kteří to sem mají ze svého paláce pouhých pět minut chůze? Jistě by záhy odhalili, kdo tyto nešťastníky pase, po šichtě zinkasuje a poté kamsi na ubytovnu odveze. Anebo není to tip alespoň pro tzv. investigativní novináře? Zatím je podobná malicherná problematika obchází, nevzrušuje. Zkusím je vyprovokovat: „Haló, to je redaktorka Slonková? Tady je jeden nejmenovaný občan. Mám pro vás tip: v podchodu metra Kobylisy hrou na čtyřstrunnou pikolu žebrá jeden propuštěný pracovník Agrofertu. Zajímá vás to?“ Myslím, že by se přetrhla.

Vracím se autobusem do stanice Ládví a spěchám podchodem na druhou stranu. Je tu i dnes, prošedivělá drobná paní a vedle ní neúnavně panáčkující cosi bílé ušmudlané, malého pudla připomínající. Jako obvykle jí minu, nepřihodím ani pětikorunu, ale hned se k oběma zase vracím se sekanou a dvěma houskami z vedlejšího uzenářství.

Výprava do vsi končí. Měl bych být na svůj skutek milosrdenství hrdej, přesto se domů vracím stále nasranej, nasranej, nasranej. Kvůli čemu jsme se tenkrát na Václaváku tak mohli ucinkat? Bylo nám snad – pochopitelně v globálu – zase tak špatně?

Od hokeje současnosti oklikou k humoru V+W

Pražská Sparta bývala i v hokeji vždy jistotou domácích kolektivních sportů a pretendentem na nejvyšší pocty. Jenže to bylo, momentálně se klub může po prvních příčkách ušilhat.

Viník se, jako obvykle, našel, neboť snazší než celý kádr je vyměnit trenéra. Uwe Krupp se sbalil, jelikož - oblíbená alibistická výmluva - hráči s ním nenašli společný jazyk. Bodejť s Němcem. Bývalým profesionálem, prvním německým hráčem, který se výrazněji prosadil v NHL a získal i jeden Stanley Cup. Za Německo hrál na třech mistrovstvích světa a jako trenér přivedl národní tým poprvé do elitní kategorie. Taková kariéra, jenže na pražském ledě nestačila.

Server iDnes.cz vyprovodil bezesporu nadobyčej placeného odborníka vtipným titulkem ´Německý kouč skončil. Hej (K)rupp!´ vypůjčeným z názvu jednoho filmu Voskovce a Wericha. A mě hned vytanulo pokračování z díla jiného, Svět patří nám! Vzpomínáte na scénu ze skladiště, v němž si oba hrdinové pohazují německým granátem s vizitkou Krupp Essen, který původně vydávali za konzervu a text si přeložili jako výzvu ´jezte kroupy´? Létal pak mezi nimi bublající („To bude asi šoulet…“), až to bouchlo. Asi jako ve sparťanském sekretariátu, v němž si odpovědnost za bezesporu předražené trenérovo angažmá přehazovali jeden na druhého funkcionáři.

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.