V něm s pomocí uvozovek komentuje sotva upřímně míněné poděkování toho druhého tomu prvnímu, a sice slovy: „Považuji za nedůstojné použít k ocenění Václava Klause zprofanované ´poděkování za práci´, kterých jsme si tolik užili v komunistické televizi při uznávání ´heroických´ výkonů úderníků z brigád socialistické práce.“

S ODS na věčné časy a až na konec světa

Who is vlastně PaedDr. Ivo Strejček? Po studiích na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně byl do roku 1996 učitelem angličtiny, poté dočasně spojil svůj život i kariéru s ODS a zřejmě doživotně s Václavem Klausem. V letech 1996 až 1997 byl tiskovým mluvčím jeho vlády, v období 2002 až 2004 poradcem místopředsedkyně Poslanecké sněmovny (ano, té ambicemi všeho druhu vždy překypující Miroslavy Němcové), v desetiletí 2004-14 jako poslanec dojížděl do Bruselu a Štrasburku za chlebem člena hospodářského výboru Evropského parlamentu. Konečně od roku 2012 se konečně usadil, je členem Institutu Václava Klause, jehož byl i prezidentským poradcem.

Inteligent z fabriky, nebo dělník z institutu?

Strejčka mám v rodině i já, pokud bych se mohl pochlubit, byť poněkud vzdáleného. Strejčka ovšem jenom úplně obyčejnýho, jenž vyššího vzdělání nedosáhl, byv celý život za komunistů jen obyčejným zašmírovaným dělňasem. Naopak Klausův nevzdálený Strejček je vzdělaný, jinak by si sotva dovolil vkládat věci a lidi jen tak zbůhdarma do uvozovek.

Jenže uvozovky v psaném textu vždy něco relativizují, zpochybňují, ba i zesměšňují. Já vím, dnes jsou pojmy jako Vzorný pracovník či Brigáda socialistické práce těm polistopadově zplozeným pro pousmání, ale zesměšňovat strýce Štefana nedovolím. Celý nemilosrdně krátký život byl v TOS Rakovník poctivým soustružníkem a frézařem, a za tu dobu podal k dvěma stovkám zlepšovacích návrhů; kdyby už v třiapadesáti nezemřel, určitě by přičinil další.

Budoval socialismus, aniž o tom věděl

A čím tedy vlastně tento příliš nepoznaný, protože příliš vzdálený strejček byl? Řádným občanem a živitelem rodiny, dobrým makačenkem, vždy plnícím plán (možná měl na soustruhu i rudou vlaječku Vzorný pracovník rezortu, mladí pirátští závistivci), členem KSČ a jistě i BSP, jenž dbal na své profesní renomé a přispěl tím k dobrému jménu dílny, ba i celé po Evropě známé fabriky (kde je jí dneska konec…), nebo jenom nějakým politicky zmanipulovaným pomateným heroickým budovatelem vysněného komunismu? Ale tím asi sotva, když po srpnové spřátelené okupaci roztrpčený chtěl stranu opustit, a jelikož mu to po partajní linii znemožňovali, zařídil si vlastní vyhazov urážkou svého partajního šéfa. Ve fabrice si ho ale nechali, na to byl až příliš dobrým pracovníkem.

A právě v téže totalitní době plnění socialistických závazků začal Ivo Strejček studovat na brněnské Univerzitě J. A. Purkyně, kdy nebylo vysokých škol jako naseto a ne každému zájemci bylo studium umožněno. V době třídních rozporů a nedorozumění. Přesto na nějaké dehonestující uvozovky od podobných polistopadových věrozvěstů odkudkoli, instituty nevyjímaje, máme právo být alergičtí.

Každopádně podobných starostí a názorových zádrhelů by ubylo, kdyby se za aktivního přispění různých soudobě moudrých historiků a dějepisců trochu sáhlo do naší minulosti druhé poloviny 20. století a podařilo se ji poněkud objektivně předeklamovat. Alespoň do léta 1989, kdy jsme konečně masově pozvedli hlavy, podepisovali Několik vět, začali se veřejně ozývat, a připravovali tak pro současné kritiky a zpochybňovatele našich životů, ergo vlastní potomky, lepší budoucí příští.