V tom se zvláště politická elita ani náhodou nedokáže srovnat: jedni by nejraději k Číně, druzí opačně, jedni k Evropské (již skoro) mumii, druzí ani náhodou, buď k Srbsku nebo Kosovu, Moskvě nebo Kyjevu, Londýnu nebo Paříži, Koněvu nebo Churchillovi. Střídající se VIP páni ministři zahraničí se šprajcují s pevně usazeným panem prezidentem zcela zapomínajíce, že také on je VIP, jejich Velmi inteligentní protivník.

Nebýt těchto námětů, sporů, hádek a dohadů sociální sítě by chřadly, až skomíraly. Zneuznat a zpochybnit dodatečně úlohu jednoho maršála (se slavnou sovětskou vojenskou minulostí), či vznik jednoho státečku (s pochybnou americkou vojenskou současností)? Já když slyším Kosovo, vybaví se mi pan Smrtka z Cimrmanovy hry Posel z Liptákova a hned mě z toho přeběhne mráz po zádech. Má být Čína jenom jedna, nebo se má, pro naše potěšení, rozpadnout jako Jugoslávie? Když může být obří Grónsko autonomní součástí malého Dánského království, proč by nemohla/musela mít velká lidová republika Čína svůj menší lidový ostrov? Ale co je nám vlastně do toho?

A teď, jako by nestačilo, začali do oficiální zahraniční politiky aktivně vstupovat až kafrat nejrůznější regionální rychlení politici, kteří jako by ve svém rezortu neměli vlastních starostí a povinností nad hlavu. Pražští, pochopitelně, na všemožné mocí postižené rozumbrady tady máme kliku. V porovnání s prezidentem jsou to však jenom takoví poštívající Dobčinští a Bobčinští, jak už kdysi podobné zkarikoval Nikolaj Vasiljevič Gogol, aniž tenkrát dohlédl tak daleko do budoucna a navíc na náš dvorek.

Nastínil jsem jeden současný problém svému známému nadšenému mykologovi, česky houbologovi, následujícím dotazem řka: „Jak je možné, že někteří exponáti, sotva vystrčí hlavu z politického podhoubí, snaží se co nejrychleji přerůst ostatní, aby byli hned nejhlavnější a nejdůležitější?“ Prý tak už je to houbám Stvořitelem Přírodou dáno, vysvětlil mi, jelikož se rozmnožují sporami neboli výtrusy (nezaměňovat s lidovou zkratkou pro vítání příslušníků jednoho východního slovanského národa). Nechápal jsem, dovysvětlil: „Hřib je tím třeba nebezpečný, a nemusí to ani být satan. Jakmile to na něj přijde, hned kolem sebe trousí samé spory.“

A v tom je také moje dnešní memento, pane doktore Hřibe: trousit spory je politika na houby.

Jiří Macků