Je do značné míry antitezí prezidenta předchozího. V Kongresu USA a v jeho horní komoře, v Senátu, strávil Biden desítky let. Byl oběma americkými politickými stranami uznáván jako konsensuální politik, centrista a bylo-li to potřeba i jako muž kompromisu. Možná i proto se před dvanácti lety stal, po boku Baracka Obamy, viceprezidentem Spojených států. Znal dobře senátory obou stran a dovedl s nimi jednat. S dosavadním vůdcem republikánské většiny v Senátu (dnes jsou v Senátu USA ovšem jiné poměry sil, neboť demokraté vyhráli poslední senátní volby v Georgii a získali oba mandáty, takže síly obou stran jsou v Senátu jsou vyrovnané) McDonellem jsou osobní přátelé, a to i přes zcela rozdílné názory v řadě směrů.

Spojené státy byly málokdy v tak složité situaci, jako jsou nyní. Dlouhodobě ztrácí pozice ve světě. Nemají již vojenskou, ani ekonomickou sílu k tomu, aby prováděly skutečně globální politiku. V Asii se jim vynořil geopolitický soupeř, jehož ekonomická síla již čtyřicet let dynamicky roste. A jehož hospodářství bude během několika let silnější nežli to americké. Uvidíme, jaké poučení z toho nový americký prezident vyvodí. Pokud bude pokračovat v politice obchodních sankcí a protekcionismu vůči Číně (vyšší cla na čínské zboží stejně nakonec zaplatí američtí spotřebitelé) anebo projeví větší pragmatismus alespoň takový, jaký projevoval vůči Číně, když byl viceprezidentem B. Obamy.

Čína přitom neprojevuje žádné teritoriální nároky, kromě Jihočínského moře a neprojevuje žádnou agresivitu ve vztahu k zahraničí. Prostě pokračuje v politice, kterou dělala Říše středu, s krátkým přerušením v době Maova působení, více než dvě tisíciletí. Trumpova administrativa nedokázala třetímu světu nabídnout žádné alternativy typu obřího čínského ekonomického programu „Pás a cesta“, do kterého se zapojily již desítky zemí.

USA za Trumpa nepochopitelně vycouvaly i z tichomořské hospodářské spolupráce, v níž se nutně, po odchodu USA, stala Čína dominantní zemí. V rámci této ekonomické zóny spolupracuje i s některými americkými spojenci jako jsou Japonsko, Austrálie a Filipíny. Prostě svět se mění.

Ovšem největší problém stojí před novým prezidentem ve Spojených státech. Trumpovou administrativou zcela nezvládnutá pandemie koronaviru, prakticky ochromila život ve Spojených státech a tvrdě zasáhla americkou ekonomiku. Biden je nyní ve stejně složité situaci, pokud jde o oživení americké ekonomiky, jako byl v roce 1933, při nástupu do prezidentského úřadu F. D. Roosevelt. Ten přinesl Americe New deal, který znamenal ohromné reformy a ve svých důsledcích oživení americké ekonomiky a také např. zavedení sociální zákonodárství, které řešilo problémy milionů nezaměstnaných Američanů. Roosevelt v zásadě během několika let dokázal oživit americkou ekonomiku, zachránit Spojené státy a jejich politický a ekonomický systém. Ovšem, pokud se podíváme na dopad New dealu detailněji, musíme říci, že důsledky Velké krize v hospodářství Spojené státy překonaly až militarizací své ekonomiky v průběhu II. světové války.

Bidenův úkol snad bude jednodušší v tom směru, že nikdo nebude bránit ohromným finančním injekcím z federálního rozpočtu do americké ekonomiky.

Jde hlavně o to, aby v ekonomice byla hotovost. Aby ji měli občané i firmy. Aby se kola ekonomiky nezastavila, ale naopak roztočila. Důležitá v tom bude posílit koupěschopnost amerického obyvatelstva. Dobré je, že Biden do vlády získal jako ministryni financí Janet Yellenovou. Je to bývalá, velmi úspěšná šéfka FED, tedy americké centrální banky. Lepšího člověka, s tak rozsáhlými odbornými znalostmi, teoretickými i praktickými, si nemohl přát. Přítomnost Yellenové ve vládě jistě uklidní i poněkud vystrašené finanční trhy.

Americké velké společnosti se už smířily s tím, že se zvýší jejich zdanění. Trumpovo snížení daní z příjmu přispělo jen k prohloubení amerického státního dluhu. Vytváření mýtu o tom, jak Trump oživil americkou ekonomiku, je přece jen trochu nadnesené. Trump převzal od Obamovy administrativy ekonomiku země ve velmi dobrém stavu a v tomto trendu dobře pokračoval. Až do začátku pandemie. Velkým problémem, který je neblahým dědictví po Trumpovi, jsou vysoká čísla nemocných i mrtvých v důsledku onemocnění kovidem-19.

Trump dlouhé týdny zlehčoval zákeřnou nemoc, odmítal rouškování. Prostě se choval nezodpovědně. Neopíral se, při hodnocení situace a v přijímání potřebných opatření proti pandemii, o vědecké poznatky, jak to důsledně činila např. kancléřka Merkelová v Německu. Biden slíbil, že během prvních sto dnů své vlády zajistí očkování 100 milionů Američanů. Jistě udělá vše pro to, aby v průběhu tohoto roku byly naočkovány další desítky milionů občanů USA, tedy co největší možná část amerického obyvatelstva.

Biden je realistický politik a proto vidí, jako tu nejsprávnější cestu, jak dostat život v USA co nejrychleji do normálního módu, očkování.

Velkým problémem k řešení také je, jak se nový prezident vypořádá s nebývalým rozdělením americké společnosti. Amerika je dnes, po volbách prezidenta a členů Kongresu, rozdělena, jako nikdy v historii. Desítky milionů Američanů, stoupenců odcházejícího prezidenta Trumpa, jsou pevně přesvědčeny o tom, že Biden je jakýsi lžiprezident. Trump zatím neudělal žádné větší vstřícné gesto vůči nové administrativě amerického prezidenta. Podle všeho bude působit v této konfrontační politice i v příštích měsících a letech.

Amerika na jaře zažila vlnu rasových nepokojů. Ke zmírnění napětí v rasové oblasti může přispět to, že Biden je vnímán jako politik s velmi pozitivním vztahem k Afroameričanům i dalším menšinám.

Jen pro zajímavost, přes velké Trumpovo angažmá na Středním východě, které vyústilo v navázání normálních diplomatických styků mezi Izraelem a několika konzervativními (ale také vesměs velmi bohatými) arabskými zeměmi, nepřesvědčilo americké Židy k většinové podpoře Trumpa (70% z nich hlasovalo pro demokratického kandidáta na prezidenta).

Očekává se, že Biden bude hledat cestu k dohodě s Ruskem, pokud jde o zachování omezení v oblasti raketových zbraní. Zkrátka, že podrží v platnosti dohodu mezi oběma zeměmi, která by mohla vkrátku vypršet.

Stejně tak se očekává, že Biden udělá vstřícné kroky ve vztahu k jaderné dohodě mezi Íránem a velmocemi, z níž Trump před třemi lety nepochopitelně vycouval.

Pozitivní na Trumpově politice bylo to, že tento prezident nezahájil žádný nový válečný konflikt a naopak hledal cestu, jak např. odejít se ctí z Afghánistánu.

Pokud jde o Evropu, je možné očekávat mnohem vstřícnější kroky ze strany nového prezidenta, zejména ve vztahu k EU. Nicméně, po čtyřleté epizodě a zkušenostech s Trumpem, bude EU, a zejména její největší státy (Německo a Francie), velmi ostražitá. EU bude muset spoléhat mnohem více na sebe ve vojenské, ekonomické i ve všech dalších oblastech.

Evropská unie potřebuje korektní vztahy jak ke svému spojenci, USA, také k východním mocnostem, jako jsou Čína a Rusko. Potřebuje levné čínské zboží, protože ne všichni Evropané se narodili jako milionáři. Zejména pak potřebuje odbyt evropských výrobků na obrovském čínském, ale také na ruském trhu. Čínská ekonomika funguje dnes prakticky v předkrizovém rozsahu. Čína posiluje koupěschopnost svého obyvatelstva a bylo by chybné komplikovat si s ní vzájemné vztahy. To velmi dobře chápe např. Německo (jak obě křesťanské strany, tak sociální demokraté), neboť Čína je trhem, bez kterého se německý průmysl (a s ním velmi úzce spjatý, subdodavatelský český průmysl) neobejde. Prostě EU bude muset ve svém přístupu udělat velké změny a hledat svou vlastní cestu jak k USA, ale také k východním mocnostem.

Až na českou pravici, která je v tomto směru poněkud zabedněná, se velká část evropské politické elity – zejména v těch největších evropských zemích – nenechává vmanévrovat do pozice, kterou prosazoval velmi tvrdě Trump: „Vyberte si! Buď my (USA) anebo Čína a Rusko“.

Uvidíme, do jaké míry bude chápat vlastní potřeby Evropské unie nový americký prezident.

Jiří Paroubek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.