Není divu, že v takové situaci musí vláda, jak už je v případě pravicových vlád u nás zvykem, spoléhat na podivná politická „libera“, o jejichž motivech a ceně lze jen spekulovat. Vítězství Nečasovy vlády při hlasování o daňovém balíčku, o důchodové reformě a o církevních restitucích tak bylo dosaženo s pomocí přeběhlických a dalších triků, které, jak mnozí doufali, zůstaly navždy v politickém záhrobí spolu s předešlou pravicovou vládou Mirka Topolánka. Současné dění tak připomíná béčkový thriller, v němž politické záhrobí opět ožívá.

Ještě dlouho se bude spekulovat, kolik „cukru“ a kolik „biče“ bylo použito k tomu, aby rebelové v ODS státotvorně „prozřeli“ a vzdali se mandátů, a aby dva poslanci z Věcí veřejných přešli k vládnímu táboru.  A ještě dlouho zůstane pachuť z toho, že jeden z hlasů, jímž byly těsnou většinou schváleny zákony se zásadními dopady na veřejnost, patřil poslaneckému náhradníkovi nepravomocně odsouzenému za korupci.

Netřeba zdůrazňovat, že legitimita takto schválených reformních kroků bude v očích voličů, a to nejen těch levicových, minimální. Ještě horší je, že způsob, kterým byly zákony prosazeny, dál oslabuje, co ještě zbývá z víry české veřejnosti v demokracii. Přispěje k rozšířenému přesvědčení, že v české „demokracii“ se dá všechno koupit, a že „vláda lidu“ je jen pohádka oligarchií pro voliče.

Způsob, jímž vládní koalice vítězství dosáhla, ohrožuje demokracii, protože ta nemůže fungovat bez jisté míry transparentnosti a srozumitelnosti rozhodování. Navíc demokracie potřebuje silnou levici i pravici. Jenže umatlané „vítězství“ vlády, není žádným vládním „restartem“, jak už jásají někteří komentátoři, je to jen dočasné vládní vstání z politického hrobu, přičemž tato „zombie“ je na nejlepší cestě, aby s sebou do hrobu stáhla pravici jako takovou.

Pokud si stratégové pravicových stran myslí, že nakonec voliče „utáhnou na nudli“ s pomocí mobilizace proti oranžovo-rudému spojenectví, podceňují skutečnost, že ve světle otřesné politiky pravicové vlády se KSČM jeví stále většímu počtu lidí jako legitimní politický hráč. Drastické zvyšování nepřímých daní a nedomyšlená důchodová reforma ničí v prostředí recese--způsobené v českém případě nikoliv externími faktory, ale především vládní nekompletností--i poslední zbytky sociální a mezigenerační soudržnosti.

Církevní restituce mohou být oprávněné z hlediska vyššího morálního principu, ale jejich načasování, nedostatek transparentnosti a způsob schválení jen posílí všeobecnou nespokojenost. Církve v očích veřejnosti tento krok rozhodně neposílí, ale jen dále zdiskredituje.

Co je ještě horší, restituce jsou ve spojení s ostatními přijatými zákony a nepříliš demokratickým stylem jejich schválení jen dalším kamínkem v mozaice, v níž se dokonce i demokratická levice může jevit stále většímu počtu lidí jako příliš umírněná.

Právo, 10.11.2012