Michala Horáčka přitom do hry dostal samotný Miloš Zeman, když sdělil publiku, že pan Horáček je pod jeho rozlišovací úroveň. Parafrázoval tak výrok jednoho politika, přičemž musel vědět, že ten politik to později v souboji s oním neznámým pěkně projel. Cílem Zemana bylo upoutat na Horačka pozornost veřejnosti. Kdyby řekl cokoliv jiného, tak by dnes po Horáčkovi neštěkl ani pes. Jemu tedy z nějakých důvodů Horáček jako protikandidát plně vyhovuje Teď nám pan Zeman oznámil, že nebude dělat volební kampaň. Vypadá to tak, že je mu to jedno, zda vyhraje, nebo ne. Tedy ani žádným volebním slibem nás nezarmoutí.

Co bylo vždy na Miloši Zemanovi podivuhodné, to byl jeho tah na branku ve volebních kláních léta 1996, 1998 a 2013. Teď si představte politickou stranu, která vládne a která by ohlásila, že nebude vůbec dělat kampaň v řádných volbách za své znovuzvolení. Kolik hlasů by asi dostala? Pro jednotlivce je ještě důležitější projít si volební kampaní, aby volič vůbec věděl, že daný kandidát je vůbec schopen zdravotně prezidentský úřad vůbec vykonávat. Jak mám vědět, jak si povede jako prezident, když nebudu vědět, jak si vede jako běžec na dlouhé trati. Bude se zadýchávat, či nebude se zadýchávat? Je to jako bychom měli chtěli věřit sportovci, který vyhrál jednou zlatou, že jí bez kvalifikace vyhraje i podruhé.

Fakt jsem zvědavý, kolik hlasů zůstane Zemanovi při takovém způsobu zapojení do volební kampaně, jaké zvolil. Ta kvočna přímo sdělila, že kuřátka nehodlá chránit, že ty k ní musí sama aktivně se schovat pod její křídla, že je sama nahánět nebude. Přístup Miloše Zeman k jeho vlastní obhajobě mandátu nepovažuji za nejlepší možný způsob ucházení se o důvěru voličů, kdy výhodou dvoukolové volby je, že si v prvním kole můžete dovolit luxus, koho byste na Hradě chtěli, dát to najevo všem ostatním voličům i kandidátům, ale v druhém kole musíte volit už podle toho, koho byste na Hradě vidět nechtěli.