Předseda TOP 09 má o půstu svojí vlastní představu, kterou sdělil ve Sněmovně: „Je Popeleční středa, den půstu. Dám si něco bezmasého, třeba Kosteleckou uzeninu.“ Co na to majitel téhle firmy už agentury nesdělily. Ale vraťme se od kosteleckých uzenek k druhému postnímu komponentu – k vodě. Už několikrát jsem v tomto sloupku psal o tom, jak strategickou surovinou se tahle tekutina stává. Jak v nedaleké budoucnosti může dojít kvůli ní k ozbrojeným konfliktům, jak nedostatek vody v rozsáhlých prostorách Afriky může zvednout miliony tamních obyvatel, kteří budou hledat svoji zemi zaslíbenou – kde asi? Ale není to jen Afrika, stejný problém např. nastává i v kalifornském Central Valley, kde farmáři nyní čerpají tuto životadárnou tekutinu z hloubky až 250 m. A hladina spodních vod stále klesá.

Ani u nás není situace nijak růžová. Náklady na vodu stále stoupají, vodné – poplatek za dodávku vody i stočné – poplatek za vypouštění vody do kanalizace, začínají tvořit nezanedbatelnou část rozpočtů našich domácností. V tuto chvíli přichází sdružení SOVAK s návrhem na dvousložkovou cenu vody. Jednu část by tvořila vlastní cena odebrané vody a druhou by tvořil paušální poplatek za dodávku vody. Podobně jako u elektřiny, když platíme poplatek za pronájem elektroměru. Cena vody, zvláště pro malé odběratele, by se podstatně zvýšila. Cílem je dostat do vodohospodářské infrastruktury více peněz, které v ní začínají citelně chybět. Ta totiž, ať už jsou to potrubí, vodárny, technická zařízení a pod., stárne. Většina je téměř 50 let stará, v Praze nejsou výjimkou potrubí pamatující i c. a k. mocnářství. Přitom zákon stanoví starost o vodohospodářský majetek jeho vlastníkům, což jsou u nás z 80% obce.

Tady se nám jako bumerang vrací chybná rozhodnutí učiněná v 90. létech, kdy v rámci překotné privatizace přešla značná část vodohospodářského provozu do majetku nadnárodních koncernů. To z čeho byl největší byznys, totiž obchod s vodou, se stalo majetkem různých Veolií a infrastruktura, bez které by se žádná voda nekonala, zůstala obcím. Podle toho se dělí většinou i zisk. Jeden díl nám, co jsme tak bláhově prodali, dva díly cizím majitelům. A peníze končí v zahraničních bankách. Ještě mám v dobré paměti, jak někteří regionální politici lobovali pro prodej vodovodů zájemcům ze zahraničí. Co za to měli slíbeno, o tom se sice šuškalo, ale … Dobře udělali ti, kteří neprodali. Následně se totiž tento neuvážený krok obrátil proti zdejším vodohospodářským firmám, když chtěli žádat o dotace z Evropské unie. S ohledem na zahraniční majitele nedostali nic. Ostatně jak velký je byznys s vodou si můžete ověřit na internetu ve francouzském dokumentu „Jak korporace bohatnou na vodě“.

V oblasti vodohospodářské chybí peníze. Ostatně, kde v této zemi peníze nechybí. Mnohamiliardový deficit je v dopravní infrastruktuře, zvláště na silnicích II. a III. tříd. Po letošní zimě jich většina připomíná tankodromy. Chybí peníze na opravy památek, nejsou potřebné fondy na rozvoj infrastruktury malých obcí, které ze svého malého rozpočtu na větší investice nedosáhnou. A mohl bych jmenovat dále.

Přitom by snad řešení bylo. Speciálně u vody, kdy je tato tekutina zdaněna přímo či nepřímo 41%. Z každé koruny za vodu dostává stát 41 haléřů! To není tak málo. Pokud by se tyto prostředky vracely tam, kde vznikají, bylo by snad dost peněz na neutěšený stav českých vodovodů. A cena vody by mohla zůstat na dnešní úrovni. Uvažované dvousložkové zdražení by se mohlo odložit ad acta.

To bychom ovšem nemohli předvolebně rozhazovat plným hrstmi. Problém je ovšem v tom, že vodní zdroje ani potrubí k volebním urnám nechodí. A to, že teče voda, považuje každý za samozřejmou věc. Ale ono to tak samozřejmé není!