Švejkují všichni. Vláda ve svých opatřeních, kdy večer neplatí, co bylo ráno nařízeno, občané, z nichž valná část už dávno ztratila důvěru v tuhletu vládnoucí garnituru a v její schopnosti něco účinně řešit.

Vládne přesvědčení, že se dělá jen to, co někomu (neodvažuji se napsat komu, abych nebyl popotahován) přinese tučný zisk nebo jiné prebendy. A nebo, že tuhle zemi řídí amatéři, který by neuřídili ani firmu o dvaceti zaměstnancích, i když verbálně hlásají něco jiného. Co si myslet například o záležitosti kolem testů pro školáky, jejíž nákup z Číny (odkud odjinud, že?), je svěřen firmě, která má jednu ženskou jako jednatelku, ani jednoho zaměstnance, základní jmění 1.000 Kč (ano, vidíte dobře, částku, kterou většina z nás nosí denně v peněžence) a sídlí v jakési kóji na ruzyňském letišti. A tahle „firma“ má pro republiku udělat byznys za nějakých 65 milionů korun. Jak to nakonec bude, je ve hvězdách. Jedno je však v tuto chvíli jisté, a to, že testy momentálně nejsou zapotřebí, protože mládež školou povinná stejně do škol nesmí. Je totiž přísný lockdown, nikdo (skoro) nikam nesmí. Á propos, proč používáme anglické slovo lockdown a ne české karanténa, mi taky nikdo nevysvětlil. Asi proto, abychom při tom průšvihu, ve kterém jsme až po uši, byli jaksi světovější.

Byl by to jistě námět na frašku, pokud by ovšem kolem nás neumírali lidé, a to i naši blízcí. Kdyby nemocnice nebyly plné pacientů, z nichž někteří opravdu bojují o život a také plné na smrt vyčerpaných zdravotníků, kteří už dávno jedou na doraz. A kdyby čínský virus, dnes už britsky nebo jihoafricky zmutovaný, se lavinovitě nešířil v populaci. Kdyby pandemie nedecimovala lidi, ale také ekonomiku, která dostává na zadek jak nikdy. Další schodkový rozpočet se sekyrou půl bilionu korun je realitou a kdo ví, zda to vůbec bude stačit. A do toho přijde ministryně Maláčová s návrhem na zkrácení pracovní doby. Je to vůbec možné, že někdo je schopen věřit tomu, že propadající se ekonomice pomůže méně pracovat?  Tady mne napadá ona známá věta dr. Štrosmajera z Nemocnice na okraji města, že kdyby blbost nadnášela, tak by ….někdo na MPSV létal jako holubička. Možná by nebylo od věci, kdyby jí někdo z jejích „partajgenose“ připomenul staré komunistické heslo, že „jak budeme dneska pracovat, tak budeme zítra žít“!

Tak takovéhle máme vyhlídky na začátku měsíce března, o kterém pranostika říká, že Březen, za kamna vlezem. A možná, že bude platit i Duben, ještě tam budem. Jen abychom, až po té době zpoza těch kamen vylezeme, nezjistili, že  v těch kamnech došlo topení a další není kde brát. A že topiči se dohadují, zda nové máme dovézt z Číny, nebo odjinud. Zatímco u nás budou dodavatelé paliva na zkrácené pracovní době. 

Přeji vám, abyste tuhle nelehkou dobu přežili ve zdraví, tělesném i duševním. Totéž ostatně přeji i sám sobě.