Evropskou radu tvoří hlavy států nebo předsedové vlád unijních členských zemí, předsedá jí ale speciálně vybraný činitel. Tuskův prosincový nástup do funkce je však svým způsobem paradoxní.
V rodném Polsku na prezidenta jednou – v roce 2005 kandidoval – ale ve druhém kole přímé volby prohrál s Lechem Kaczyńským. Poněkud překvapivě, neboť předvolební průzkumy ho dlouho favorizovaly.
Porážku Donlad Tusk těžce nesl, zvláště když jím vedená Občanská platforma též nenaplnila prognózy a v parlamentních volbách, jež se konaly krátce před těmi prezidentskými, skončila až na druhém místě a následně i v opozici.
Tuskovi se však již za dva roky podařila částečná odveta. Občanská platforma vyhrála předčasné parlamentní volby a on se stal premiérem.
Jak se blížily další prezidentské volby, rostla též očekávání, že premiér se pokusí prezidentskou porážku z roku 2005 odčinit. Tusk ale překvapil oznámením, že na prezidenta kandidovat nehodlá, neboť pro něj je daleko důležitější obhajoba premiérského postu.
Polský prezidentský úřad v té době dokonce označil za „velký spektákl“ a sdělil, že on dává před „prestiží, ctí, zářícími lustry, palácem a právem veta“ přednost reálné moci, jež přísluší dle ústavy premiérovi.
Jeho postoj sice možná ovlivnil i strach z další porážky v prezidentském klání, avšak Donald Tusk tak reálně naplnil nejen text, ale ve velké míře i ducha polské ústavy.
Odmítl pokračovat v dosavadní tradici, kdy byl prezidentský úřad, nehledě na jeho slabší ústavní vymezení v ústavě z roku 1997, politickou elitou vnímán jako ta nejvyšší meta, jako „královský trůn“, o nějž mají právo soupeřit jen ti nejsilnější.
Z odstupu nahlíženo, šlo o moudré rozhodnutí. V roce 2011 dovedl Tusk Občanskou platformu k opětovnému vítězství v parlamentních volbách a jako první předseda vlády v nejnovějších polských dějinách pro roce 1989 obhájil ve volbách svůj post.
Ale jeho druhé funkční období už tolik úspěšné nebylo a další volby v roce 2015 by patrně prohrál.
Tuskova úspěšná nominace na funkci evropského prezidenta pro něj tedy znamenala skutečné terno, elegantní vyhnutí se porážce, k níž jeho domácí politická dráha s velkou pravděpodobností směřovala.
Nicméně, a tím se dostáváme ke slíbenému paradoxu: Evropský prezident pravomocemi rozhodně neoplývá.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz