Případ H-Systém je ukázkou toho, jak hluboce klesla úroveň naší justice. Po dlouhých peripetiích soud odsoudil p. Smetku jako organizátora promyšleného podvodu.

Nevím, zda měl „spolupracovníky“, kteří byli odsouzení s ním.

Logicky měl být odsouzený k úhradě veškerých škod, které vznikly těm občanům, kteří se v dobré víře do H-Systému přihlásili. Měl být odsouzený k úhradě všech soudních výloh, které předložila žalující strana.

Následné spory o rozdělení případného dohledaného majetku musí respektovat primární odsouzení viníků. Dohledaný majetek se měl rozdělit podle zásady velikosti utrpěné škody. Jestliže policie nedohledala veškerý zpronevěřený majetek, pak není třeba dalšího soudního jednání. Úředník (insolvenční správce) měl provést rozdělení nesporného majetku, který byl dohledán. Státní žalobci (úředníci státu) nemají nárok na žádnou odměnu (palmáre).

V Ústavě ČSR z roku 1920 bylo následující přikázání soudcům:

§ 94 (2) Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.

Mám pocit, že obdobný předpis platí i v současné legislativě (Listina základních práv a svobod). Je to ryze ekonomické nařízení. Jestliže někdo provádí nekalou činnost po celé republice (v celé říši Rakousko-Uherské), musí být souzený soudcem, který ho již jednou odsoudil.

Náš Nejvyšší soud tento logický předpis neuznává. Případ H-Systém byl již jednou vyřešený. Není nejmenší důvod k tomu, aby nové podání starého případu neřešil zákonný soudce, který ve věci již jednou rozhodl.

Dokud soudy nebudou respektovat základní pravidla (vynášet pouze pravdivé výroky), stav ve společnosti může dojít ke spravedlivé nespokojenosti občanů.

Dodatečné spory měly být řešené zákonným soudcem na základě odsuzujícího verdiktu. Amnestie odstupujícího prezidenta sice dvakrát potrestala poškozené, ale ve státě, který respektuje literu Ústavy, se nikdy nemůže stát, aby byl občan zbaven legálně nabytého majetku.

To lze pouze v našem absurdistánu. Soudci mohou měnit žalobní návrhy. Rozhodnutí soudu prvního stupně se někdy činí podle „závazného právního názoru“ jiného soudce. Někteří exekutoři konají bez soudního rozhodnutí. Některá závažná rozhodnutí může činit obecní nebo státní úředník. Občané jsou veřejně označovaní za „trestně stíhané“ i když se žádný soud s nimi nekonal. Soudci ignorují triviální skutečnost, že pouze dva různé výroky jsou v každém sporu možné, pouze jedna strana má obvykle pravdu.

V blogu Pravda základem právního státu navrhuji takové kroky, které vrátí naši republiku mezi právní státy. K podobným excesům zaručeně nedojde. Páni zákonodárci, neměli byste se nad tím zamyslet?