Pravda a spravedlnost v justici

Pan Dalík je propuštěn z vězení. Soud u něho nenašel žádný skutek nebo činnost, kterou "Zákon" zakazuje. Doufejme, že tímto rozhodnutím trapné právnické představení skončí i pro občany.

Za korupci při nákupu obrněných vozidel Pandur pro českou armádu si měl lobbista Marek Dalík odpykat čtyři roky ve vězení.

V úterý (31. května 2016) o tom rozhodl pravomocně pražský vrchní soud, který o jeden rok zmírnil původní rozsudek. Dalík musí zaplatit také peněžitý trest čtyři miliony korun. Pokud je nezaplatí, tak stráví ve vězení o dva roky víc.

Soudce Zelenka odkázal na úterní opakovanou výpověď tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. "Výslechem svědka Topolánka bylo jednoznačně prokázáno, že ač (Dalík) na něj nějaký vliv měl, neměl a nemohl mít žádný vliv na rozhodování v této věci," řekl soudce Zelenka. Podle soudce je tak nutné Dalíkovo jednání překvalifikovat na podvod.

Závěr: Soudce Zelenka neshledal Dalíka vinným ve věci korupce. Nevynesl „žaloba se zamítá“, ale převtělil se do role žalobce, a vynesl rozsudek „Dalík se dopustil podvodu“.

Kdy budou soudci respektovat pravidla, kterými se mají soudci řídit? Soudce musí rozhodovat pouze ve věcech, které tvrdí žaloba. Nemají pravomoc měnit žalobu. Ani žalobci nemohou libovolně měnit své důvodné podezření z nějakého trestného činu.

K nápravě vede jednoduchá cesta. Přikázat soudcům, aby respektovali zákony matematiky a hierarchické uspořádání zákona. Aby soudci odvolacích soudů neporušovali Ústavu a každé odvolání věcně rozhodli.

Soudce může rozhodovat pouze ve věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudí straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebírá straně B. Výrok soudu ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Obvykle jen jedna strana může mít ve sporu pravdu. Podle pravdy musí znít rozhodnutí soudu. Bez ohledu na to, která strana se na soud obrátila. Za spravedlivý výrok je pokládán pouze výrok pravdivý.

Již ve starověku bylo předepsané, že soudce nesmí rozhodovat ve věcech, které se týkají jeho samotného, nebo jeho příbuzných. V Ústavě je stanovené, že každý soudce musí rozhodovat nestranně. Ale soudci Nejvyššího soudu přisoudili ze státního rozpočtu peníze jiným soudcům, a také sobě. Takové rozhodnutí bylo podjaté.

Litera Ústavy přikazuje soudcům rozhodovat nestranně a nezávisle. Nezávislost soudce značí, že nikdo, ani soudce nadřazeného soudu, nesmí jeho rozhodnutí ovlivňovat. Totalita ke školeným soudcům přiřadila své "soudce z lidu". Udělila jim práva, kterými mohou rozhodnutí soudu ovlivňovat. Žádné specifické znalosti se po nich nevyžadují. Současná justice se těchto "soudců z ulice" nezbavila. Kolik času a peněz se vynakládá na tento institut?

Soudci nadřazených soudů vracejí spor soudu první instance. Ústava zakazuje ovlivňovat soudce. Soudci nadřazených soudů nemohou „vychovávat“ jiné soudce na úkor občanů. Za to nejsou státem placeni. Občana zajímá pouze výsledné rozhodnutí soudu. Neznalost, podjatost, nebo lenost soudců vyšších soudů nesmí být důvodem k tomu, aby byl občan zbaven svého práva na spravedlivé a včasné rozhodnutí soudu.

Ještě horší než v trestním řízení je rozhodování ve věcech civilních. Pracovníci Ministerstva spravedlnosti a "občané s právnickým vzděláním" v zákonodárném sboru dovolili soudcům, aby si důkazy ze žaloby vybírali podle libosti. "Naléhavý právní zájem" je patrně nejčastějším zdůvodněním rozhodnutí civilního soudu. Že je nesmysl rozhodovat podle soudního pořádku (osř), uzná každý myslící občan. V žádné nemocnici se neléčí podle Nemocničního řádu.

Spory o smlouvy jsou pro právníky stabilním zdrojem příjmů. Některé přihráli kolegům ve státní správě (ČTÚ, Samosprávy). Soudní spory nejsou veřejnou arénou pro advokáty a soudce. Kvalita rozhodnutí se neřídí tím, jak dlouhý rozsudek soud vytvoří. Důkazy, které k rozhodnutí vedou, musí být zřetelné nejen pro strany sporu, ale také pro celou společnost. Pravdivému rozhodnutí soudu rozumí téměř všichni občané republiky.

Dříve soudy chránily potřeby obecného lidu před vrchností. V současnosti chrání pouze zájmy "občanů s právnickým vzděláním".

V právním státě občan může činit vše, co mu "Zákon" nezakazuje. Soud rozhoduje tak, jak mu předepisuje "Zákon", nebo jeho svědomí.

Náprava je jednoduchá. Ministr spravedlnosti nebo zákonodárce by měl soudům a státním zástupcům přikázat, aby se i v civilním řízení vypořádal se všemi předloženými důkazy. Dále soudcům vysvětlit a přikázat, co je termín „Zákon“, podle kterého musí rozhodovat. Třeba takto:

1. Zákon je hierarchické uspořádání:

1.1) všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků věd lékařských a technických,

1.2) Ústava, Listina práv a svobod,

1.3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU),

1.4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

1.5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni nařízení vydávat.

2. Soudce vyššího soudu může rozhodnutí soudu nižšího stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své rozhodnutí.

Odstavec 1.1) by vrátil do „Zákona“ tisícileté poznání, že rozhodnutí soudce k oběma stranám sporu musí být pravdivý výrok (důkaz opaku), protože je součástí matematiky.

Odstavec 2. plyne z článku 82. Ústavy: "Rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat." Tudíž odvolací soud má právo rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé rozhodnutí. Tím skončí hra ping-pong v soudních sporech. Každý soud bude zodpovědný za své rozhodnutí. Počet soudních řízení se scvrkne nejméně na polovinu. Spravedlnost a pravda budou opět jediným kriteriem případu. A soudy budou probíhat podle litery Ústavy.

Současná vládní koalice i ostatní členové parlamentu by měli navrhované změny zákonných nařízení schválit ještě v tomto volebním období.

Ing. Karel Januška