Z diplomatických zdrojů jsem se dozvěděl, že jeden z ruských think tanků, který pravidelně zásobuje doporučeními státní instituce, zaslal ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi a Kremlu několik návrhů, jak oživit a zlepšit vztahy s USA.

Mezi doporučení bylo o tom, jak zlepšit dialog o Ukrajině nebo o startu jednání o garancích k nepoužívání hackerských útoků. Experti pro zahraniční politiku navrhli, aby ruské vedení pomohlo Donaldu Trumpovi v jednání se Severní Koreou. K doporučení je vedl jednoduchý argument, že americký prezident, který je ze všech stran kritizován a napadán, projeví svůj vděk za pomoc k úspěchu na mezinárodním poli. To vyhovuje také dlouhodobému ruskému národnímu zájmu na snížení napětí na Korejském poloostrovu.

Reakce Kremlu a ministerstva zahraničí byla rychlá a negativní v duchu písně Billyho Joela „We Didn't Start the Fire" (chápejme překlad jako „Kreml nezačal Studenou válku“; viz Joelovo album „Storm Front“), ať Američané projeví iniciativu.

Od té doby Donald Trump dosáhl určitého pokroku v jednání se Severní Koreou a je zřejmé, že se Washingtonu podařilo najít vhodnou kombinace biče a cukru, aby bylo aktualizováno téma denuklearizace poloostrova. V tom okamžiku se Moskva rozhodla vstoupit do hry a není překvapením, že na straně Pchjongjangu.

Nová studená válka

Po schůzce ministra Lavrova s Kimem koncem května v Pchjongjangu, kde byl ruský ministr naposledy v roce 2009, se zdá, že se Kreml rozhodl Američanům co nejvíce zkomplikovat jejich politické úsilí nebo dokonce jej naprosto vykolejit. Lavrov vyřídil Kimovi vzkaz od Vladimira Putina s nabídkou schůzky se severokorejským vůdcem ještě před koncem tohoto roku. Ze zpráv týkající se výjezdu Lavrova do Pchjongjangu lze usuzovat, že ruský představitel předal Kimovu jednoduchou radu: Neprovádějte žádné jednostranné ústupky v likvidaci jaderných zbraní a balistických raket, dokud Trump nezačne rušit sankce vůči vašemu režimu.

To je v protikladu k tomu, když Washington požaduje nejprve důkazy toho, že Kim odzbrojuje a teprve potom, že dojde k odstranění sankcí, humanitární pomoci, investicím a přijetí do společenství důvěryhodných zemí.

Menu pro oficiální návštěvy v Kremlu, jídelníček pro zahraniční politiky Ruska je zaběhaně jednotvárný. Moskevská nabídka spočívá v servírování jídla, které byla nabízena již Saddámu Husajnovi, Slobodanu Miloševićovi nebo Viktoru Janukovičovi. Dnes stejný pokrm nabízí Kreml Bašáru Asadovi a jídlo lze nazvat: „Změna režimu se konat nebude.“

Rusko, samo o sobě, trpí obsesí z Washingtonu, nevraživostí a obavou z nepřátelství vůči kremelskému režimu, což se postupně začalo zhoršovat od dob oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004. Po bouřlivých událostech za posledních několika let se Putin a kruh politiků jej obklopující bez zaváhání domnívá, že jediným způsobem, jak zabránit změně režimu v Rusku je postavit se proti každé a jakékoli politice USA. Jde o to vytvořit varovný signál k překročení červené linie. Tu Moskva určuje v post-sovětském prostoru a na této linii se snaží o vytvoření dohody se Západem.

Když se ohlédneme, nedá se říci, že by politika Moskvy byla v tomto ohledu úspěšná: Saddám byl pověšen, Milošević zemřel ve vězení v Haagu a emigrant Viktor Janukovič, nejšťastnější ze všech, utrácí nakradené miliony v moskevských restauracích a barech. Kdo sklízí úspěch, je Bašár Asad.

Přesto Kreml sleduje nadále tuto stejnou politiku, neboť mu nic jiného nezbývá, neboť nemá alternativu. Putin akceptoval „novou studenou válku“ jako danou realitu a podle toho se také chová. Této skutečnosti navíc využívá k potlačení domácí opozice a k mobilizaci veřejného mínění. To mu do určité míry přináší úspěch, aby postavil zeď „západní agresi“. Kreml nakonec došel k závěru, že Trumpův slogan „Amerika především“, tak jak to chápe samotný americký prezident, státní sekretář Mike Pompeo nebo poradce pro bezpečnost John Bolton, pro Rusko ve skutečnosti nic neznamená.

Lavrovův výlet do Pyongyangu nebyl jen samo sebou, neboť nastavil novou etapu v probíhajícím konfliktu Ruska se Spojenými státy. Podle ruského kalkulu, jde o to, aby Severní Korea co nejdéle odolávala tlaku USA. Přestože má Rusko na rozdíl od USA, Číny a Jižní Koreje menší vliv na Severní Koreu. To ale stačí k tomu, aby Kreml dostatečně Washingtonu zkomplikoval celou situaci a Trump měl potíže.

Vladimir Putin se má s Kim Čong-unem sejít ještě do konce roku, což lze přeložit také, že KLDR byla vyzvána k vyčkávací taktice v jednání s Trumpem, dokud Moskva (zřejmě se souhlasem Pekingu) nepřipraví svůj balíček návrhů. Mimochodem Čína nerada vidí USA jako svého konkurenta v otázce korejského poloostrova. Ruskému vedení, které ostatně žije v neustálé sebeobraně je toto zcela jedno a nedotýká se jej to. Může tím převzít hlavní iniciativu v protitrumpovské korejské politice.

To vše jsou dobré zprávy pro Kim Čong-una, který se zdá být v tomto vítězem, když získal spojence a nikoli ledajakého. Není divu, že Lavrovova cesta do Pjongjangu vyvolala negativní reakce v Jižní Koreji a Japonsku. I toto nechává ruské vedení klidným, Vždyť si Putin může kdykoli naklonit Japonce tím, když navodí diskuzi a iluzi o ústupcích týkajících se sporných Kurilských ostrovů. Nesmí se ale zapomenout na to, že Rusko na rozdíl od Ameriky, Číny a Jižní Koreje má omezené páky vlivu na KLDR a také méně jen Japonsko.

Možná si málokdo na náměstí v Kremlu nebo v Petrohradě to uvědomuje, ale závěr není příliš optimistický: Studená válka II. začala být oficiální ruskou politikou.

Zachovávání existence nepředvídavé diktatury s atomovou bombou na východní hranici Ruska není právě v zájmu bezpečnostní politiky Ruska. To je vedlejší, neboť ruská věrchuška již odedávna praktikuje oddělení svých osobních zájmů od zájmů ruské společnosti.

Autor je ruským novinářem, vedoucím ruské opoziční televize Dožď a rozhlasového vysílání Kommersant FM. Pravidelně přispívá pro Deutsche Welle. Dříve pracoval pro ruské vysílání BBC.

(přeložil Mirko Radušević)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.