Stokrát jsem totiž už slyšel nářky na to, že se na část roku musí evropští poslanci přemístit ze svých bruselských kanceláří sem na levý břeh Rýna, který je v těchto místech břehem francouzským.

Brusel není ošklivé město, ale Štrasburk je město krásné, honosné, okouzlující. Rýn tu tvoří hned několikerý okruh kolem starších čtvrtí města, ale na vodu v podobě různých slepých či neslepých ramen narazíte téměř po celém čtvrtmilionovém městě.

Krása Štrasburku je dána i tím, že se mu druhá světová válka téměř vyhnula a tak, když procházíte kolem celých ulic středověkých hrázděných domů, můžete si říkat, že nějak takhle by vypadala velká část Německa, kdyby Adolf Hitler nezačal druhou světovou válku, což se mu vrátilo mimo jiné v podobě ničivých náletů spojeneckých letadel, která navždy změnila tvář velké většiny německých měst.

I když nazvat Štrasburk městem německým je velmi nepřesné. Štrasburk je především město alsaské a Alsasko samo je prostě zemí na pomezí Francie a Německa. Francie by sice chtěla, aby Alsasko, které od roku 1918 s výjimkou nacistické okupace k Paříži patří, bylo jednoznačně francouzské, ale ono prostě není.

Alsasština, jazyk, kterým tu dodnes mluví většina obyvatel, prostě nemá s francouzštinou příliš společného, osmdesát procent slovní zásoby je německé, nebo němčině podobné. To však nebrání francouzským akademikům, aby alsasštinu prohlašovali za jeden z dialektů francouzštiny.

Ovšem ve Štrasburku je spojování Evropy, včetně onoho německo-francouzského vyrovnání se, tak daleko, že takové věci tu nikdo příliš neřeší. V hospodách se tu jí koleno se zelím a bramborem, i do zeleninového salátu vám tu přidají pro jistotu jednu uzenku a zapíjí se to pivem, nebo typicky německý slabším červeným, nebo naopak vynikajícím rýnským ryzlinkem. Nad vším ale vlaje francouzská vlajka, francouzsky mluví drtivá většina z desítek tisíc nových obyvatel města, z nichž valná část je z bývalého francouzského Alžírska, nebo z kolonií Paříže z černé Afriky.

Europoslanci, Evropský parlament i dříve vzniknuvší Rady Evropy, soudci Evropského soudu pro lidská práva a lidé z dalších unijních institucí tu jsou vlastně takovým stálým přísunem turistů, který si tu na pár dní v měsíci pronajímá byty, plní hotelové pokoje a udržuje v provozu zdejší malé letiště, z něhož jinak téměř nikdo jiný nelétá.

Štrasburk by se ale bez europoslanců, jejich asistentů, armády tlumočníků i honosné, obrovské budovy Europarlamentu, uklizené hodně daleko od středověkého centra města zcela jistě obešel. Rozhodně snadněji, než by se evropští poslanci obešli bez Štrasburku.

Troufám si tvrdit, že kdyby došlo na hlasování, že Evropský parlament by měl mít jedno sídlo, tak by Štrasburk zvítězil. Alespoň pokud by se hlasovalo podle krásy a ne podle lidské lenosti, která by možná dala přednost tomu, že v Bruselu je i Evropská komise, NATO, summity Evropské rady. Pevně doufám, že by lenost nezvítězila.

Protože má-li Evropa jako symbol Štrasburk, je to ta krásná francouzsko-německá Evropa. Evropa možná s mozkem v Bruselu, ale se srdcem tady na březích Rýna, od něhož vám hezký víkend přeje váš Luboš Palata.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.