V Česku se letos v říjnu vyrobilo o celou třetinu méně aut než loni v říjnu. Jedná se o zásadní příčinu toho, proč se „rekonvalescence“ české ekonomiky po pandemickém šoku poněkud protahuje. Vždyť nebýt čipového hladomoru, klíčového důvodu propadu automobilové výroby, letošní meziroční vzestup tuzemského průmyslu by byl více dvojnásobný. Takto ale bude příznivou zprávou i to, pokud průmysl letos vzroste o desetinu. Samozřejmě, v běžných časech by byl desetiprocentní nárůst heroickým výkonem, připomínajícím Čínu v jejích nejlepších letech. Jenže meziroční srovnání je letos kriticky poznamenáno loňským dramatickým propadem, takže opravdovým úspěchem by letos byl teprve meziroční nárůst výkonu průmyslu o dvacet a více procent. 

Takový vzestup se však jistojistě konat nebude. V posledních dvou měsících roku je sice patrné zmírňování projevů čipového hladomoru, které se zrcadlí i v náladě tuzemských průmyslníků. Ta se v listopadu poprvé od června zlepšila, jak plyne z nejnovějšího šetření ČSÚ. Počet průmyslníků, kteří čekají, že v příštích třech měsících pojede výroba na rychlejší obrátky, se totiž oproti říjnu zvýšil. Na dohnání ztráty předešlých měsíců už ale jejich pozvolna vracející se optimismus stačit nebude.

V říjnu kvůli nedostatku komponent, nejen čipů, stála dva týdny výroba třeba ve Škodě Auto. Tím se zadrhl i celý segment subdodavatelů automobilek. O desetinu se tak v říjnu propadl výkon průmyslu plastů a pryže, který zahrnuje právě celou řadu z uvedených subdodavatelů.   

Zadrhávající se český „automotive“ navíc může způsobit nejhorší výkon českého zahraničního obchodu od roku 2010. Tehdy naposledy totiž bilance českého obchodu se zahraničím skončila v záporu. V krajním případě skončí v červených číslech i letos, byť pravděpodobnější je poměrně nepatrný přebytek, zhruba desetinový v porovnání s loňským obřím přebytkem zhruba 180 miliard korun. Vždyť jen v říjnu byla bilance zahraničního obchodu, minus 18,2 miliardy korun, o takřka padesát miliard slabší než loni v říjnu. Takže zatímco loni od ledna do října činil přebytek přes 130 miliard, letos to je za stejné období jen hubených deset miliard. Kde se nevyrábí, tam se nevyváží.

A navíc, červená čísla letos zahraničnímu obchodu hrozí také kvůli zdražující ropě. Barel ropy Brent se loni v říjnu prodával na světovém trhu převážně za ceny v pásmu v přepočtu za 900 až 1000 korun, letos v říjnu to již bylo zejména za ceny od 1800 do 1900 korun. Až stoprocentní růst korunové ceny ropného barelu se zkrátka musí v bilanci čistého dovozce ropy a ropných produktů, jakým Česko je, projevit znatelně negativním dopadem do bilance zahraničního obchodu. Nejde jen o to, že je ropa dražší, nýbrž také o to, že jí kvůli pokračující ekonomické „rekonvalescenci“ dovážíme více než loni. 

Je prakticky jisté, že v příštím roce už další stoprocentní i vyšší nárůst korunové ceny ropy nastávat nebude. Ceny ropy by se mohly pohybovat průměrně kolem hodnoty 85 dolarů za barel, tedy na úrovni letošních, říjnových maxim. I proto zejména v druhém pololetí příštího roku znatelně zvolní inflační tlaky v české ekonomice. Bude navíc pokračovat odeznívání světové logistické krize, která na malou otevřenou ekonomiku České republiky, tolik orientovanou na autoprůmysl, doléhá i v mezinárodním srovnání obzvláště těžce. V souhrnu tedy příští rok bude hospodářsky těžký, ba temný, ale světlo na konci tunelu bude postupem času stále zřetelnější. A na přelomu let 2022 a 2023 by česká ekonomika mohla být prakticky již „fit“, venku z tunelu a pryč z etapy pandemického útlumu.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
ekonom