Při letošním 25. výročí vzniklo několik anket vztahujících se k sametové revoluci a jejich výsledky mě donutily k zamyšlení. A vyplynul mi poměrně jednoduchý závěr: Lidi si pletou svobodu a demokracii s životní úrovní.

Jestliže se domníváme, že u nás svoboda a demokracie není, protože se všichni nemají (stejně) dobře, jestliže argumentujeme tím, že sice můžeme cestovat a nakupovat, co a odkud nás napadne, ale ne každý na to má, vůbec jsme nepochopili, co demokracie znamená. Pořád žijeme v zajetí přesvědčení, že všichni by se přeci měli mít stejně (stejně dobře – nebo stejně špatně?) a navíc jsme pořád nedokázali přijmout zodpovědnost sami za sebe.

Daří se nám špatně? Může za to vláda, špatné zákony, špatní politici… Nedaří se našim dětem? Můžou za to učitelé a vzdělávací systém… Stravujeme se špatně a jsme nemocní? Může za to nabídka nekvalitního zboží v obchodech… Zříkáme se zodpovědnosti za své vlastní každodenní rozhodnutí a volby, upadáme do lhostejnosti a letargie a chceme, aby nás někdo vodil, chránil, zajistil, že se budeme mít líp …

Domníváme se, že u nás demokracie selhala, protože někteří se mají lépe než ostatní. Jenže demokracie neznamená rovnost výsledků – ale rovnost příležitostí. A ty mají všichni stejné. Smiřme se s tím.

Domníváme se, že u nás demokracie selhala a nefunguje, protože nejsme spokojeni s politickou reprezentací. Domníváme se, že u nás není demokracie, protože je u nás korupce. Jenže i země jako Velká Británie, Německo a další mají své korupční kauzy a zpochybňuje někdo, že by šlo o demokratické státy?

Být nespokojen s politiky je jistě legitimní názor, ale to, že o tom můžeme mluvit, na korupčníky ukazovat a zbavit se jich – to je přece demokracie. Být nespokojen se svým životem je taky v pořádku – pokud nás to vede ke změně, vstříc spokojenosti. Nadávat, naříkat a svalovat vinu na vnější okolnosti je zbabělost. Můžeme se rozhodnout pro školu, jakou chceme, vycestovat, kam chceme, můžete začít podnikat, kdy chceme – to je přece demokracie.

Poslední zamyšlení je nad kvalitou naší politické reprezentace. Lokály (a internetové diskuze) jsou plné správných, chytrých, uvědomělých a nezkorumpovatelných, kteří poukazují na to, jak ti naši politici jsou špatní, hloupí, prospěchářští a zkorumpovatelní. Proč se je tedy nesnaží nahradit? Proč nejdou s vlastní kůží na trh, nezištně pracovat pro společnost? Jistě. Je tak jednoduché kritizovat bez vlastního návrhu řešení a hlavně – bez zodpovědnosti. Ti všichni říkají „Já ne, na to já nemám povahu.“ A tím legitimizují vše to, co pomlouvají. Skončím slovy Platóna: „A nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“