A přitom kdyby se ty dvě postavily vedle sebe po ránu, když se vyhrabou bez make-upu z postele, nevím - nevím, která z nich by u průměrného českého frajera zabodovala víc. Je to nespravedlivé? Je to falešné? Jistě že je. Ale onen rozdíl v hodnocení přesně odpovídá společenskému významu obou žen.

Pro mě jde sice v případě jakési Kim Kardasian o naprosto neidentifikovatelnou celebritu, která patrně neumí vůbec nic kromě dvou věcí. Totiž skvěle ovládá marketing a navíc zná někoho, kdo skvěle ovládá photoshop. Nicméně tyhle dvě věci jí stačí na slušné živobytí. A stačí k tomu, aby jí z ruky zobaly miliony fanoušků po celém světě. Což zase má ohromný marketingový potenciál. Neboli umožňuje to protočit hromadu peněz. A kde se točí hromada peněz, tam je celospolečenský dopad.

Je mimořádně smutné, že přesně na tomhle primitivistickém principu funguje i EU, která jinak ráda zastává pózu, že evropská integrace je pravým opakem národního primitivismu. Tedy – vůbec nic proti integraci, naopak, je to pěkná myšlenka. Jde ale o její způsob, nad kterým mi občas vstávají vlasy na hlavě.
Když kdysi jednotlivé země vstupovaly do eurozóny, musely prokázat, že „na to mají“, rozumějme, že jejich ekonomiky euro unesou, takže je zbytek eurozóny nebude muset na vlastní náklady zachraňovat. Některé země to zvládly s vypětím všech sil (Itálie), jiné to zvládly podvodem (Řecko). Že to byla cena příliš vysoká, vidíme dnes, kdy Řecko opakovaně technicky vzato zbankrotovalo, Itálie má bankovnictví v katastrofálním stavu a její třetí největší banka Monte dei Paschi di Siena je na odpis. Ovšem ještě než se tahle vysoká daň stihla projevit, Evropa se už chytila za nos a došlo jí, že tohle asi nebude to pravé ořechové. Poté, co mnohé země s vyplazeným jazykem splnily přístupová kritéria a měly euro jisté, začaly totiž pravidla zase vesele porušovat. I byl tedy uzavřen Pakt stability a růstu. Tedy dohoda mezi členy a částečně i nečleny eurozóny o jisté rozpočtové disciplíně, aby nezodpovědné země nepoškozovaly země zodpovědné tím, že by ohrožovaly stabilitu eura, nebo zvyšovaly inflaci. V případě nedodržení Paktu má následovat pokuta.
A teď se držte. Itálie a Francie letos dohodnuté rozpočtové cíle nesplní. Jinými slovy, mezinárodní úmluvu porušují. Automaticky by tedy měla následovat sankce.

A realita? Eurokomisař pro hospodářské a měnové záležitosti Jyrki Katainen prohlásil, že Evropská komise tyto země pokutovat nebude. Komisi stačilo ke štěstí, že obě země kajícně slíbily nápravu. (Tu chci vidět.) Prý „rozpočtové plány podle zjištění Komise neporušují pravidla EU natolik, aby bylo zapotřebí je odmítnout“.

Probůh co to znamená „neporušují natolik“? Tak je deficit větší než povolená 3 % HDP, nebo není? Na to existují jen dvě možné odpovědi: ANO nebo NE. Tak jako žena nemůže být skoro těhotná, tak jako rychlost na dálnici nemůžete skoro překračovat, protože prostě buď jedete víc, než je limit, nebo nejedete víc, než je limit, tak taky rozpočet země nemůže Pakt porušovat dostatečně či nedostatečně. Pakt prostě je porušen, nebo není. A tentokrát je.

To vůbec nic neříká o tom, jestli Pakt považuju za prospěšný či dobře naformulovaný; výhrady k němu mám značné. Ale jde o princip. O to, že právní stát je definován jako stát, který dodržuje svá vlastní pravidla. EU svá vlastní pravidla porušuje. (Ovšem Evropská komise by jistě řekla, že pravidla jsou naplňována dostatečně na to, aby nemusela být přijata opatření.)

Mohlo by se zdát, že nás nemusí až tak trápit, jak se Brusel chová k Itálii či k Francii. Omyl. Můžete si zkusit opovědět na otázku, zda by porušení Paktu ze strany České republiky či třeba Slovenska bylo zameteno pod koberec stejně velkoryse jako v případě největších zemí…