Stát se pravoslavným mnichem není jednoduché. Již v patnácti lze nastoupit na cestu věnující se pouze církevním povinnostem. Srbská pravoslavná církev (SPC) disponuje celkem sedmi středními církevními školami internátního typu. Patnáctiletý chlapec v tu chvíli musí zapomenout na maminčino pohlazení a otcovu pomocnou ruku. V internátu se vstává ve tři čtvrtě na šest a nejprve následuje modlitba a teprve po tři čtvrtě hodině snídaně.Mimo Svatého písma a historie se tu také učí čtyřem cizím jazykům (církevní staroslověnštinu, řečtinu, ruštinu a angličtinu). Volný čas spočívá ve čtení knih v učebně pod dohledem a nikdo se přitom nesmí bavit s jinými studenty. Do města se mladý student dostane pouze dvakrát do týdne na čtyři hodiny odpoledne. Vše se řídí pravidlem: naučíš-li se žít osamoceně, snadněji projdeš životem. Nesmí se pít alkohol ani kouřit. Existuje jediný trest, a to je vyloučení ze školy, kterou musí rodiče platit. Teprve po pěti letech se může dočkat maturity, zazpívat si hymnu „Bůh buď pochválen", slavnostně poobědvat a rozloučit se se školou za zpěvu písně „Mnoga ljeta".

V současnosti k výkonu kněžského povolání tato škola nestačí a je nutné navíc vystudovat bohosloveckou fakultu, která podle směru je tříletá (praktický směr)nebo čtyřletá (všeobecný směr, ta je určena těm, kteří nechtějí být pouze knězi, ale chtějí se zabývat i bádáním).

Každý z kandidátů na pravoslavného kněze se musí oženit, poté se nejprve stane diakonem, pak knězem a dostává na starost farnost – parohiju.

Desetiletí samoty a modlitby

Posuňme se z hranic (arhieskopie) SPC, která sahá až k hranicím s Řeckem a pak jižněji do nejsvatějšího místa na Zemi proslaveného dvaceti pravoslavnými kláštery na hoře Athos v Řecku. Zdejší svět je snad nejbližší době mnichů a kněží typu Cyrila a Metoděje. Mniši již po staletí zde tráví většinu svého života jen v modlitbě za zdmi kláštera vysoko na skalách poloostrova v Egejském moři. Více jak tisíc let sem nesmí vkročit žena. Zde nesmí být ani žádné zvíře mimo koček, které jsou určeny k chytání myší. Vše k jídlu se tu vypěstuje, jediné co se dováží, je kravský sýr. Pochopitelně, že mniši nemají k dispozici televizi, rozhlas ani noviny. Účelem je být odříznut od vnějšího světa a pouze se soustředit na modlitbu.

Návštěva Athosu je složitá, ale není nemožná a můžete si předem tuto návštěvu objednat (ZDE).

Nesmíme si však myslet, že život pravoslavného kněze nebo mnicha pouze probíhá v jednotvárnosti a že je nudný. Po celém světě je díky internetu a youtube proslavený řecký šedesátiletý pravoslavný kněz ze Soluně otec Christos. Je vášnivým fanouškem zdejšího fotbalového klubu PAOK Soluň. Celý svět oběhly jeho fotografie a video, jak ve svém kněžském rouchu se šálou milovaného fotbalového klubu fandí a zdejší fanoušci na něj volají „Kněz je Bůh!" Jeho nadřízení se na něj obrátili, aby zanechal hloupého fandovství, ale se zlou se potázali. Na facebooku vznikla skupina přátel, kteří píší, že kněz svým chováním nevybočuje z předpisů církve a obvinili ji dokonce z fašistických metod.

Dělení Jugoslávie – dělení církve

Zatímco k rozdělení Jugoslávie došlo v souvislosti se zdejšími válkami, kdy se federativní stát rozpadl do několika zemí, tak k rozpadu Srbské pravoslavné církve na dvě části ¬- srbskou a makedonskou došlo daleko dříve, a to ještě za života maršála Tita. Makedonská pravoslavná církev se prohlašuje za následníka Ochridského arcibiskupství, které patřilo pod SPC, jež si na ně dodnes dělá nárok. Připomeňme, že toto arcibiskupství je navíc historicky dědicem řecko-ochridského arcibiskupství.

Zajímavostí na složitém vývoji Makedonské pravoslavné církve, která není srbskou církví dodnes uznávána, je skutečnost, že vznikla na podkladě politického rozhodnutí maršála Broze Tita již v roce 1958. Jakoby již tehdy byl dán pradávný základ pro pozdější dělení Jugoslávie. Vzhledem k tomu, že SPC i Makedonská pravoslavná církev spadají pod vyšší cařihradskou patriarchii, došlo k jednání v Cařihradu (Istanbulu) a patriarcha Artinagor makedonskou církev neuznal.

Nacionální linka na zdejším území vede mnohem dál, a to přímo k původu Cyrila a Metoděje. Nárok na jeho dědictví si v nacionalistických diskuzích činí hned několik národů. Řekové tvrdí, že šlo o Řeky, kteří se slovanský jazyk naučili od svých sousedů. Nacionalisticky smýšlející Bulhaři neuznávají Makedonce za národ, a proto považují oba bratry za své předky. Makedonci, kteří mají ze všech Slovanů k Soluni nejblíže, je naopak považují za své. A v mnoha srbských textech čteme, že šlo vlastně o Srby. Většina odborných publikací však naštěstí ignoruje tento boj o původ bratrů věrozvěstů a píše, že šlo o Slovany žijící v Řecku.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.