Mirko Raduševič: Herci a politická popkultura (sociologický pohled)

04.11.2016 18:49 | Zprávy

Herec - bijící je do očí jeho role, ovšem nikoli ta na jevišti, je to jeho role společenská, kdy se ujímá stimulárora, hybatele společenského a politického dění. Jaká je tato role a její podstata v letech, které jsou v naší živé paměti?

Mirko Raduševič: Herci a politická popkultura (sociologický pohled)
Foto: Archiv
Popisek: Ilustrační foto

Byli jsme svědky Anticharty – velkolepého politického představení v Národním divadle, kdy 28.ledna roku 1977 se zde pod vedením státu organizovaně sešli umělci a veřejně známé osobnosti k oficiosnímu odsouzení „protisocialistického a pomlouvačného pamfletu Charta 77“ sepsaného neoficiosní skupinou disidentů, čímž ji tím de facto oficializovali. V tomto inscenovaném představení vystoupili herci, baviči, dnes říkáme celebrity. K tomu později uvedla zpěvačka Eva Pilarová: „Zavolal si nás šéf Pragokoncertu Hrabal a ten nám řekl: Připravíte si referáty o tom, jak jste vděční, že můžete zpívat. Já jsem mu říkala, že jsem nikdy žádný referát nepsala a že to ani neumím. On řekl - dobře, tak přečteš prohlášení. A tak jsem přečetla prohlášení. Co jsem měla dělat?“ Tím mínila ještě jiné setkání, kterých se po akci v „Zlaté kapličce“ konalo hned několik za přenosu TV-kamer (např. 4. února 1977 v Divadle hudby) a četlo se na něm prohlášení nazvané „Nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Nejvíce měla šokovat a také školovala účast osobnosti Jana Wericha. Byli tam ale i další „trumfy“ jako herci Pešek, Haken, Höger, Šejbalová a další. Tehdy již starý a nemocný Werich myslel, že jen tak proklouzne a jeho přítel – chartista Kliment Lukeš to komentoval: „Zapomněl, že jde mezi hromadu fekálií a že se na ní lehce uklouzne" a novinář Jiří Peňas fabuluje v článku „Držet Lyru a krok“, že „rozhodujícím motivem Werichovy účasti byl s největší pravděpodobností obchod: dát režimu loajalitu výměnou za souhlas s publikací a provozováním umělcových děl, což by pak existenčně zajistilo dědickými honoráři Werichovu dceru Janu.

Důkazem ohebnosti herců podle směru politického větru je rozhořčení a výpověď světové proslulého českého divadelního režiséra Otomara Krejči v roce 1989 těsně před „Listopadem“ (Originální videojournal 6  - 1989), kdy kritizoval chování herců v normalizačním Československu. Na archivním videu emotivně mluví o „kontaminaci“ klasického umění popkulturou: „Starové (starší herci) dělají moderátory tomuto režim. Není možné se na to dívat, je to tak urážlivé. Dělají moderátory, dělají spíkry tomuto režimu.“ Mluví o zpronevěře herců umění lacinou prorežimní popkulturou – bavičstvím a také o tom, že se takto herci dopouští marasmu a vytváří rovněž u národa marasmus. Dodává: „Jeden marasmus dělá druhý a všechno se to takto hněte.“

Účel hry a scény. Sociologická vsuvka

Jde zde o vzájemné propojení starobylého „chléb a hry“, propojení dvou scén politické a divadelní a spojení herců politických s divadelními. Zde úvahy zpestřeme citacemi amerického sociologa Ervinga Goffmana v  kontextu jeho často citovaného díla „Všichni hrajeme divadlo" (The Presentation of Self in Everyday Life), ve kterém popisuje přizpůsobování jedinců v komunikaci s lidmi. Zavádí termín situační role, která začíná od upřímnosti a končí na cynismem. Podle jeho teorie bychom mohli vnímat svět – společnost jako metaforu jeviště. Člověk sám o sobě je nositelem určité sociální pozice (statusu), která s sebou nese spoustu očekávání od druhé strany – publika. Publikum na nás klade určitá očekávání a podle těch se podvědomě stylizujeme do určitého vzorce chování. Můžeme ovšem použít i vlastní přístup k roli, který se však ne vždy bude rovnat společenskému statusu.

Z této teorie vychází také český marxistický sociolog vedoucí první katedry sociologie vzniklé v roce 1965 na Filosofické fakultě UK Eduard Urbánek (jeho kolegyní byla např. doc. Jiřina Šiklová), který tvrdí: „Člověk nemá role, role mají člověka, či přesněji role patří sociální pozici a tyto pozice si určité lidi volí a vybírají jako nástroje svého fungování. Role tedy není podobně jako na divadle totožná s hercem, který ji představuje, osobnost jednotlivce jako celek nebere za ni odpovědnost. Odpovědnost je dána jen tím, že správně plní očekávaná chování, nikoli tím, že je zodpovědný za důsledky, které vyplývají z hraní dané institucionální role. Za důsledky je zodpovědná instituce, společnost.“( viz kniha Marxismus v konfrontaci s buržoazní koncepcí sociální role).

Daleko dříve než sociologům byl pojem role známý dramatikům a umělcům. Ti přichází také s fenoménem „maska“ - později hluboce analyzovaným psychology a sociology. K masce Goffman říká: „Něco, co lze v jedné chvíli nasadit a v druhé následně odložit a ukázat svou pravou tvář. Stejně tak jako fungují sociální role“. Eduard Urbánek toto doplňuje: „Při hlubším zamyšlení se dostáváme k celkem závažným otázkám o lidském bytí. Zda je člověk opravdu jen jakýsi herec rolí, jestli ještě vůbec jedná ze svého vlastního já nebo je zajatcem svých neustálých masek, které nasazuje a následně odkládá? Jsou tedy role a masky součástí našeho vlastního já nebo se nachází hluboko skryto pod vrstvami našich masek? Je ještě vůbec člověk někdy sám sebou? Vždyť i v soukromém životě neustále něco hrajeme, abychom byli lepšími.“

Herec jako homo politicus

Vraťme se nyní ke vztahu politiky a herce – k  současné hře divadelní a politické. Výše uvedená vsuvka byla nutná pro lepší pochopení současného jednání herců. Známý slovenský herec Ladislav Chudík se po listopadu 1989 vrhl na politickou dráhu – stal se prvním slovenským porevolučním ministrem kultury. Vydržel být politikem pouhé čtyři měsíce, když rychle pochopil, o čem politika je a nerad se o svém vystupování na politické scéně vyjadřoval a svého angažování spíše litoval: „Mal som využiť to prvé rozhodnutie, a to bolo odmietnutie. Lenže potom ma trošku dostali do rozpakov tým, že som bol jednoducho pre nich vhodný človek, ktorý tvoril tú dohodu. Brali ma ako neutrálneho človeka, ktorý nikdy v komunistickej strane nebol a všetky ponuky odmietol.“ Jeho nástupce v ministerském křesle Ladislav Snopko toto komentoval: „Bol na ministra príliš zodpovedný človek. Rýchlo pochopil, že proti nemu nebudú stáť korektní protivníci.“

Sami ze zkušenosti víme, že takové chování herce se stává spíše výjimečným a známe více opačných příkladů setrvání herců v politické činnosti a angažovanosti. Blízko k tomuto má politolog Zdeněk Zbořil, který tvrdí, že „divadlo je nám také známé jako forma politické agitace“ a dále ve své stati „Divadlo mezinárodní politiky“ píše: „Čeští národní obrozenci propagují prostřednictvím divadla myšlenku národní a umírněně kritizují rakouskou monarchii tak expresivně, že z jejich odkazu dodnes při nejrůznějších příležitostech prozpěvujeme píseň, která je Ústavou České republiky propagována jako národní hymna. Evropské avantgardě 20. století poslouží divadlo k propagaci marxismu a jeho nejrůznějších interpretací. Mejercholdova inscenace Lermontovovy Maškarády v petrohradské Alexandrovce je signálem ruské únorové revoluce (1917) a česká a slovenská divadla vytvoří na sklonku roku 1989 jednak celostátní informační síť občanské společnosti a veřejnosti proti násilí, jednak se stanou kazatelnami politické změny prožívané jako revoluce.“

Tak lze k dnešku s Goffmanem o hercích tvrdit, že herci se staví na veřejnosti do určité pozice, díky které stylizují svoje jednání. V tomto případě bychom jistě mohli hovořit o nevědomém procesu vlastního uvědomování a stylizaci svého chování na veřejnosti a k druhým lidem. Záměrně bylo vynecháno zmínění a podtržení americkým sociologem ztotožnění postulátu rovněž s každým obyčejným člověkem. Záměrně. Lidé se jistě takto podle sociologických teorií role chovají, ovšem hercům je dána jejich statusem ve společnosti jiná role než běžnému člověku. Herec je interpretátorem postav a interpretátorem rolí těchto postav, kdy lidem s těmito postavami splývá a jeho osobnost je zaměňována za tyto negativní a pozitivní hrdiny. Tím má nesporně jinou roli než běžný člověk, této role si je vědom a jen na jeho osobnosti záleží, jak s touto rolí nakládá. Ta role je navázána na popularitu a spojená s popkulturou podporovanou médii. Tím se „hrdina“ stává hrdinou popkultury a vzorem chování.

Politicum – politická popkultura

Podívejme, jak je tato skutečnost chápána politicky a politiky. Příkladem je Petr Pithart (Petr Pithart, Devětaosmdesátý, Akademia, Praha 2009 ), když o hercích píše: „Divadlo, na jehož prknech byli toho večera zastiženi herci – naši intimní kamarádi z kuchyně či obýváku, odkud celá rodina sleduje televizní seriály, většinou ubohé, ale tak moc sledované a druhý den komentované miliony lidí. Těm lidem z naší kuchyně či obýváku se dá věřit, ty přece známe! Také přece spojující zážitek. Kdo ví, jak to tehdy bylo. Divadlo však opět v našich dějinách zafungovalo.“

Je evidentní možné využití osobností dnes zvaných celebritami v politice. Dnes se toto stalo normou a každá politická strana a politik dnes takto uvažuje. Tím se nově od určitého času, kdy tento potenciál navátý rovněž do našich končin, dala hercům další šance a moc. Jejich role se od té doby velmi změnila a hrají ji nyní na scéně politické. Herci organizují shromáždění, vytváří petice a stávající se politiky. Jsme svědky nového trendu. Herci jsou v tomto velice obratní, neboť vzpomeňme na sociologa Goffmana a jeho přirovnání společnosti k divadlu, kde sociální život je formou divadla se zákulisím, maskami a make-upem. Herci hrají dnes prim. Jen vzpomeňme povzdech mnohých režisérů, že nejsou to oni, kdo tvoří film a divadlo, jsou to dnes především herci. Mluví se o hereckém divadle, kdy režisér jen inspiruje. Hollywood je dnes postaven především na hereckých osobnostech a síla režie se postupně vytrácela a vytrácí. Dočkáme se také povzdechu politiků, kdy postupně budou předávat moc hercům? Dočkáme se v politice se zpěvem, recitací hesel a bubnování bubínků, znění kytar, pištění klarinetů a troubení trubek směřování k jakési politické popkultuře? Ostatně byli jsme jí v minulosti svědky, kdy vůdčí politické role se rovněž ujímaly určité profesní skupiny.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Myslíte, že zvýšení trestů pro pašeráky stačí?

Podle mě jsou téměř nepostižitelní, protože se je málokdy podaří vůbec chytit. Ale když jste toto téma nakousla, tak jaké tresty jim hrozí teď a jaké navrhujete? A máte taky nějaký účinný plán, jak ochránit naše hranice? A co si vůbec myslíte, že teď bude, když Asadův režim padl? Je to dobře nebo ne...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Hampl: O skutečných zákonech

13:57 Petr Hampl: O skutečných zákonech

Druhý pohled Petra Hampla