„Psi si značkují svoji cestu, ramenatí páni v oblecích, v tmavých brýlích chránící politiky, mají mimo sluchátka v uchu, malé odznáčky, aby o sobě věděli, že k sobě patří, někdy politici nosí malé ´vlastenecké´odznáčky, snad aby si je někdo z ochranky nespletl a také..." Otec se zamyslel, byl zticha. To proto, že zavzpomínal, že ještě někdy dříve jsme říkali: „Je u nich".

Byla to značka. Ale odznak nenosili, aspoň v určitých letech. Byli nedotknutelní a s velkou mocí. Značka byla kouzlo, která dokázalo přičarovat dobré zaměstnání, jedno z předních míst v pořadníku na auto nebo byt, devizový příslib na cestu na Západ a děti se dostaly na střední a vysokou.

Zajímavé, že mnozí nechtěli značku přiznat. Styděli se za ni. Stávalo se, že na chatě u táborového ohně značkovaní zpívali písně –protestsongy proti označkovaným. Když byl značkovaný poblíž, znamenalo to, dát si pozor, o čem se mluví. Někdo, jako sojka v lese, řekl: „Pozor jde" a všichni ztichli.

Označkovaným se hlavně nedalo věřit. Vědělo seto o nich a říkalo se jim „podvraťáci". Proto značka nebyla populární. Značkovaní mohli kontrolovat druhé –„ neznačkované". Kontrolovali všechno a byli všude – mezi dělníky, lékaři, vědci, umělci – bylo jich hodně. Když někdo tvrdil, že musí vzít značku, vědělo se, že se vymlouvá na to, že musí... Byl slaboch a o morálce nemluvě.

Značka ale byla svým způsobem výhoda. Od ostatních se oddělili prospěcháři a slaboši.

Pak přišla jiná doba a značky zmizely. Jak dnes jistě a rychle poznat mizeru, prospěcháře, slabocha...

Otec se zamyslel, byl asi dlouho zticha a dítě se ptá: „Kdo se ještě značkuje". „Už nevím. To je asi všechno." „To je ale škoda," řeklo zklamaně dítě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami