Oni to ostatně opakovat musejí, vždyť jsou na politických funkcích doslova závislí a tak touto již zlidovělou frází se snaží s větším či menším úspěchem nalákat k volebním urnám aspoň tradiční voličské jádro.
Co tedy můžeme především očekávat od blížících se voleb? Pravděpodobně další potvrzení toho, že popularita tradičních stran má sestupnou tendenci. Zřejmě s dvěma výjimkami. A to v podobě komunistů a lidovců. 

Agitace skrze kostel má zejména v moravských regionech stále svůj vliv a i díky ní lidovci opět potvrdí nejen parlamentní účast, ale dost možná také účast ve vládě. Ostatně i současné vedení strany se drží hesla, že nejdůležitější z celé politiky je být vždy při tom (být vždy u moci). I když se to nerado v této partaji slyší, už za minulého režimu byla lidová strana pevnou součástí tehdejších mocenských struktur. Jako nedílná součást Národní fronty ve svých stanovách uznávala ještě v roce 1989 vedoucí úlohu KSČ. I po roce 1990 strana lidová prokazuje značnou pružnost při vládních angažmá a nedělá jí problém se dohodnout s tzv. pravicí i tzv. levicí. Být vždy při tom se prostě vyplatí. Lidovci o tom vědí své. Komunisté, kterým se předvídala postupná marginalizace, se dokázali až nečekaně přizpůsobit novým poměrům a stát se postupně klidnou silou české politiky. Vedení umně umrtvilo radikalitu části straníků a vyměnilo posty a peníze za tradiční ideály a hodnoty levice. Praxe ukázala, že peníze nesmrdí ani komunistům a postupem času, zejména za éry současného předsedy, se z nich stala velmi krotká opozice, která jen občas a jen na oko revolučně zabouří. Například požadavkem na vystoupení z EU a NATO. Komunisté stále těží především z toho, že po převratu odolali snahám o změnu názvu a mohou z klidného, ale poněkud zatuchlého závětří pohodlně kritizovat všechny polistopadové vlády, jelikož je k řízení stát na centrální úrovni zatím nikdo nepřizval. Vyhnuli se tak i případným skandálům spojeným s účasti na centrální vládě. Ale to nemusí platit na věčné časy. Zatím jim vždy k solidnímu zastoupení ve Sněmovně stačilo držet stabilní program, sbírat hlasy tradičních voličů i hlasy protestní a neumazat se od vládnutí. Tato dosud úspěšná taktika zajišťující části straníků lukrativní posty se však časem může vyčerpat.

ODS po pádu vlády v roce 2013 výrazně ztratila a nic nenasvědčuje tomu, že by její obliba mohla významně růst. Strana spojená především s ekonomickou transformací v 90. letech, i se všemi negativy, která tato přinesla občanům a naší zemi, má zřejmě svá nejlepší léta již za sebou. Stále ale ještě může nabídnout zasloužilým členům zajímavé funkce. Byť v mnohem menším počtu než v minulosti. Někdejší hegemon české pravice v těchto volbách vsadil na osobnosti známé z komunální a krajské politiky a až volby ukáží, zda se modrým ptákům tato sázka na méně okoukané tváře vyplatila. I TOP 09 známa svými trvalými asociálními návrhy namířenými proti většině prostých lidí pod velmi průhlednou záminkou o údajné nutnosti nezadlužovat budoucnost, již má pravděpodobně svá nejlepší léta také za sebou. Ani bodrý kníže, ani předseda a bývalý nepříliš úspěšný ministr financí, kterému sdělovací prostředky poskytují pro prezentaci jeho svérázných myšlenek nebývalý prostor a který disponuje darem vyjadřovat se vždy a ke všemu, už netáhnou tolik jako ještě pár let nazpět. Inu opakovaný vtip přestává býti vtipem, zvláště když jde o vtip nepodařený. A pohádkám dospělý svéprávný člověk většinou nevěří. Předvolební spojení TOP 09 s miniaturní liberálně a ekologicky zaměřenou stranou jasně svědčí o výrazném ústupu z někdejších pozic. Sociální demokraté sice dokázali vyhrát minulé volby, ale nyní se dlouhodobě potýkají s výrazným úpadkem voličské podpory a čelí hrozbě propadu do pozice jedné z řadových opozičních stran po letošních volbách. Na to jedna z největších a nejvlivnějších stran nebyla zvyklá. Jenže i socialisté, stejně jako jiné partaje doplácejí nejen na permanentní vodění voličů za nos, nesplněné sliby a dětinské politikaření, ale v neposlední řadě i na programovou nevýraznost a personální vyprahlost. Socialistům scházejí, a nejsou v tom zdaleka sami, výrazné osobnosti. Staré a vyhaslé kádry už nemají co nabídnout. Tedy kromě toho, že vždy vehementně požadují volitelné místo na kandidátce, zdůrazňujíce tak vlastní nepostradatelnost. I zde však platí, že všeho jen do času. Úpadek tradičních stran je viditelný rovněž v házení špíny na politickou konkurenci, což svědčí o tom, že kromě pomlouvání konkurence se ta která partaj už na větší činy snad ani nezmůže. Z tohoto stavu pak mohou těžit síly zatím tolik neokoukané, ať už v jejich čele stojí bohatí byznysmeni nebo třeba podnikatel a politik moravsko-japonsko-korejského původu. Každopádně volby opět mohou přinést, stejně jako ty v minulosti, znovu nejedno překvapení.

Koncem 80. let napsal filozof Milan Šimečka o neumění politiků v pravý čas odcházet. Tato stále nanejvýše aktuální slova nastavují i dnes řadě politiků nemilosrdné zrcadlo: „Umění odejít je v politice vůbec na úrovni trapného diletantismu. Všichni tito politikové si do jednoho namlouvají, že jejich zodpovědnost jim nedovoluje jednat, jak by měl jednat normální člověk. Ani jeden se nepřizná k tomu, že ho hrozně baví být nahoře a přijímat blbé a neupřímné pocty.“ Pokud si tato slova přečtou dlouholetí politici, možná lépe pochopí příčiny úpadku klasických partají. Kdo z nich si ale bude schopen poctivě přiznat, že v těch několika větách napsaných již před třiceti lety poznal sám sebe?

Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.