Kolikrát ve svém životě musíme padnout, abychom se znovu postavili na nohy. Kolikrát musíme se svým křížem stoupat na Golgotu, aby pak přišel někdo, kdo se nás snaží ukřižovat za pravdu, za něco, co jsme třeba neudělali. Kolikrát raději jiní věří rozvraceči, zloději a vrahovi více než pravdomluvnému slovu? Kolikrát za život se stáváme tímto součástí prastarého příběhu, Velikonočního příběhu, Velikonoc. A kolikrát se nám daří vstát z mrtvých. Být vzkříšeni.

Vidíme to všude. V jakékoli oblasti našeho života se můžeme setkat se vzkříšením. Ať tomu říkáme jakkoliv. V podnikání se mnoho podnikatelů, kteří měli svoji ideu, setkalo s pádem, nepochopením a ústrky, ale mnoho z nich se znovu postavilo na nohy. Nedělejme si iluze. Zažil to i Petr Kellner. Zažije to každý. Kolik takových odvážných dějiny znají. Bohužel dnes touha po jistotě, neustálém růstu bez práce a sdílených hodnotách za každou cenu, nás vrhá do velmi těžké doby. Trend, že budeme všechno sdílet a budeme přemýšlet o tom, aby vše bylo efektivně využito, nás uvede do zkázy.

Dnes bohužel neplatí slova svatého Jana Pavla II. o tom se nebát. Dnešní doba je založena na strachu. Z někoho, z něčeho, a to buď určitého či neurčitého. A toho, čeho bychom se opravdu měli bát, bereme v rámci lekcí pozitivního myšlení jako nové, průlomové a inovativní. Myslím tím například vzdávání se svobody a demokracie, protože musíme být solidární za každou cenu a dělat gesta. Místo toho je potřeba najít naději. Bez ní budeme opravdu beznadějní.

Máme strach sami ze sebe, z vlastní nedokonalosti, ale také z toho něco vlastnit, protože se vždy najde někdo, kdo bude říkat, že vy si to nezasloužíte, že vlastnit něco víc než druhý je klientelismus a něco opovrženíhodného. Bohužel k tomu jsou dnes vedeny a vychovávány i děti, kterým se dnes neuvěřitelně ubližuje nenastavováním hranic a limitů. Člověk nemající limit a hranici nikdy nepocítí radost, že něco dokázal, že zapřel sám sebe, vzal svůj kříž a zvítězil ve vzkříšení, když pod křížem upadal, ale nakonec zvítězil. Nejvíce ubližují dětem matky, které své děti odcizují od života, dávají své děti nad vše ostatní a řídí se jen tím, co chtějí děti. Řídí se jakýmkoli jejich rozmarem. Neuvěřitelně těm dětem ubližují, a nejen jim.

Bojíme se a máme strach z neúspěchu a na základě toho jsme tlačeni do kouta a naše agresivita vzrůstá. Každého proti všem, protože nemáme kam couvnout. Kolik lidí až v nemocnici v době vážné nemoci pochopí, že hlavní bohatství není v novém mobilu, nové aplikaci v něm, ale v lidech a v opravdových přátelích. Kolikrát se již stalo, že člověk na své cestě upadl, ale díky blízkým lidem opět vstal. Kolikrát v případě své cesty na Golgotu upadl Ježíš, jak nám ukazují Velikonoce. A pokaždé, když pod svým křížem klesl, znovu se postavil na nohy.

Takový by měl být i náš sociální a školní systém. Sociální není neustále podporovat ty, kteří nemají touhu na sobě pracovat. Proč musí být svobodné matky stále svobodnými? A kolik z nich je svobodnými jen proto, že jim to prostě na základě sociálního systému vyhovuje. Prostě mají výhody a o ty by přišly. Za to jim žádný vztah nestojí. Ostatně dokonce jim to umožňuje vztahy různě měnit. Být prostě svobodnou matkou je mnohdy výhodné.

Ve školství se bojíme, aby jedna zkouška neodradila dítě od studia, a tak mu zkoušky přizpůsobíme či ještě lépe zrušíme předem. Prostě, aby nebylo frustrované a nemuselo se učit. Ostatně v případě dospělých dětí, které mají rozvedené rodiče, je to navíc v případě dospělosti dokonce výhodné. Brzy budou ti, kteří jsou na své děti nároční a přísní, kteří chtějí, aby něco uměly a měly zodpovědnost, prohlášeni málem za agresory a nesvéprávné. Vždyť přece své děti nepřípustně stresují. Byť právě oni mají k nim tu největší lásku a úctu.

Pokud se nevrátíme k základním konzervativním hodnotám a nebudeme z nich vycházet, může se nám brzy stát, že v rámci unifikace a jednoty sdílených hodnot, že místo ve svobodě a demokracii se probudíme v reálném socialismu, ne-li v něčem daleko horším. Jestliže se budeme bránit pocitu vzkříšení a budeme mít strach cokoli udělat, protože se budeme bát, je-li to správné podle společenské dohody, která v tuto chvíli platí, budeme ne stejní jako dříve oni, ale budeme naopak horšími.

Nebojme se života a nebojme se být také vzkříšeni.