Nejen z pohledu české justice jsou však důležité především tyto tři: ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nepostaví mimo službu čtyři státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ), na které podal z popudu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana kárnou žalobu s návrhem na zbavení funkce, kárný návrh vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána na šéfa jihomoravských žalobců Petra Coufala a Pospíšilův odpor (společně s ministrem vnitra Janem Kubicem) proti tomu, aby místopředsedkyně vlády Karolina Peake koordinovala práce na zákonech, které se týkají reformy justice a policie.

Zemanův odsun

První československá republika měla několik výjimečných institutů, které tento křehký ostrůvek jakés takés demokracie uprostřed postmonarchistické střední Evropy udržovaly při životě bez vnitřních otřesů, tedy převratů a revolucí. Vedle osobnosti Tomáše Garrigue Masaryka, který jako demokratický mocnář vykonával všeobjímající dohled nad zemí, kterou si vyvzdoroval, to byl český průmysl a kapitál, kterému - zvláště v posledních desetiletích – habsburská monarchie byla svými poměry ve všech směrech „malá“ a pak také něco, k čemu se ještě dnes ve státních institucích osvícení úředníci s nostalgií vrací: institut trestu v podobě služby na Podkarpatské Rusi.

Takový nehodný, neposlušný či příliš ambiciózní státní úředník, policista, ale i žalobce či soudce byl prostě za trest poslán na nějakou dobu do Užhorodu či jiného města nebo vesnice na východě republiky, čímž přišel o kontakty a jeho případné kverulantství se odbývalo naprosto bez zájmu pražských kruhů a tedy i bez reálného dopadu na společenské dění. Prostě bez skandálu, jak se tehdy decentně říkalo průseru.

Člověk nepřišel o funkci, ani o hmotné statky, v mnoha případech si dokonce funkčně i platově polepšil, pouze byl zbaven možnosti působit nevhodně na své okolí. Zvláště byl-li ženatý, tak jeho chuť mstít se pod vahou kyselých obličejů jeho něžného protějšku, před kterými mohl utéci pouze do užhorodských hospod, z nichž ta nádražní byla hotový luxus, opadávala, až vyprchala úplně a tak po nějaké době, kdy byl v nemilosti, se mohl vrátit zpět. Buď se totiž mezitím vyměnil jeho šéf, nebo se změnila politická situace, anebo se prostě na jeho jiné názory jednoduše zapomnělo.

Bohužel, dnes taková možnost chybí a zvláště poslední dění v justici připomíná spíše poválečný odsun jedné nechtěné skupiny obyvatel, v tomto případě státních zástupců, než standardní demokratický proces. Není asi náhodou, že architekty tohoto „řešení“ jsou bývalí komunističtí vojenští prokurátoři, kteří po příchodu líbivého Pavla Zemana na Nejvyšší státní zastupitelství zcela ovládli tuto instituci a jali se aplikovat svoji osobní mstu metodami, které jsou jim z minulosti vlastní.

Koneckonců, sám nejvyšší státní zástupce Zeman je podle všeho rád, že má někoho na špinavou práci, protože sám šel do funkce šéfa žalobců v podstatě z nezbytí, neboť jeho snem je diplomacie. Bohužel, pravidla české zahraniční služby jsou neúprosná, a pokud si sinekuru v zahraničí nevysedíte v Černínském paláci, je možné se na tento post dostat pouze z politiky. Respektive z postu, který politiku přímo či nepřímo ovlivňuje.

A tak když Jiřímu Pospíšilovi neprošel v ODS nápad s nahrazením Vesecké Lenkou Bradáčovou, byl mu doporučen skupinou bývalých vojenských prokurátorů právě Zeman coby vhodný kandidát. Svoji neblahou roli – přímluvou za něj u politiků ODS - zde sehrál i člověk, který dnes čelí taktéž tlaku nového vedení NSZ. Respektuji však jeho důvody, proč nechce být jmenován.

Duch Jaroslava Fenyka, jinak uznávaného odborníka a člověka, který i z mé vlastní zkušenosti odborně, pracovním nasazením i inteligenčně převyšoval svoji někdejší šéfku Marii Benešovou o světelné roky, tak ovládá instituci Nejvyššího státního zastupitelství bezvýhradně. Koneckonců, mluvčí tohoto úřadu, Helena Markusová - která působí dojmem, že přes obrazovky sděluje Zemanovi to, co má udělat - je bývalou zaměstnankyní politického odboru ambasády USA, které podle zveřejněných depeší WikiLeaks chodil Fenyk ještě ve funkci náměstka nejvyšší státní zástupkyně aktivně, sám o své vůli, donášet o dění v justici. Je paradoxem české politiky, že návrat těchto poměrů a lidí do klíčových funkcí státního zastupitelství umožnila vláda v čele s premiérem z ODS a za aktivního aranžmá ministra spravedlnosti z téže strany.

Tento paradox si nyní stále větší část ODS uvědomuje, otázkou ovšem je, co pro tento sebezáchovný proces uvědomění si vlastní chyby bude znamenat nové politické spojenectví, o němž se v pražských kuloárech šušká už nějakou dobu, totiž spojenectví Ivana Langera a Jiřího Pospíšila na straně jedné a Bohuslava Svobody a Zdeňka Zajíčka na straně druhé. Jejich kmotrovské zázemí už se zcela nepokrytě promenuje po Praze ruku v ruce několik měsíců a mocně se také podílelo na změně magistrátních poměrů.

A tak namísto elegantního řešení v podobě smírného odchodu špiček českého státního zastupitelství z funkcí, a jejich povýšení či uklizení do odpovídajícího „důchodu“, jsou voleny metody v pravdě vojenské: vrchní státní zástupkyně v Olomouci Hojovcová odchází údajně po neurvalém nátlaku svých nadřízených, vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula je za aktivního přispění svých nadřízených, a ruku v ruce s řízenými úniky ze spisů, mediálně dehonestován, a to bez ohledu na ničivý dopad těchto metod na pověst všech jeho podřízených, a na jihomoravského státního zástupce Petra Coufala se tak dlouho nemůže nic najít, až se vezme za vděk anonymním udáním jednoho zhrzeného podřízeného, který na něj podal trestní oznámení proto, neboť špatně parkuje.

To vše se děje za souhlasného mlčení ministra spravedlnosti. A proč ne? Nachlup stejné metody a postupy, ledově sobecké a bezohledné jak vůči lidem, tak vůči dopadu na pověst instituce, použil při svém tažení na plzeňské právnické fakultě, která se dodnes těžce vzpamatovává z jeho „reformního“ děkanátu, kdy stála doslova nad existenční propastí.

Kauza MUS a kauza Škoda – Katarský princ č.2 ?

Ačkoliv mediální dav zcela nekriticky přejal oficiální komuniké Jiřího Pospíšila a Pavla Zemana a dokola omílá pohádku o boji dobra se zlem, pod rouškou této mediální masáže bují mnohé pochybnosti. Ty navíc s přesnými informacemi o postupu VSZ v Praze v kauze MUS, kdy se jasně ukazuje na základě dokumentů, že zde žalobci postupovali bezchybně, vedou k oprávněným otázkám po opravdových motivacích této masivní čistky ve státním zastupitelství.

Předně je nápadná a překvapivá rychlost, s jakou byli určeni viníci nepřipojení se ČR ke švýcarskému trestnímu řízení v kauze MUS a jaký trest jim byl navržen. Měsíce tu hledal Pavel Zeman důvody pro odvolání někdejšího vrchního státního zástupce v Praze, chytal se každé prkotiny, doslova nezaplaceného parkování a chyb v hospodaření v řádu stokorun a to vše v době, kdy už musel vědět o tak zásadním prohřešku, jako je údajné selhání VSZ v kauze MUS, pro které nyní inicioval kárné žaloby a žádá odvolání mediálně neoblíbených žalobců z funkce? Proč tak zásadní pochybení tehdy ve své žádosti o odvolání Rampuly nevyužil?

Kdyby tak tehdy učinil, zasáhl a upozornil ministra Pospíšila na problém, ČR by se zcela jistě stihla ke švýcarské žádosti připojit a vládní právníci by mohli nahlížet do trestních spisů a důkazů, které Švýcaři shromáždili. Logiku tak Zemanův postup dává jen ve dvou případech: předně že se o žádnou chybu nejedná a je zde snaha zneužít situace k odvolání nechtěných žalobců z funkcí, anebo zde k chybě došlo, ale ne na straně žalobců VSZ a cílem některých politiků bylo, aby se ČR ke švýcarskému řízení v tomto stadiu nepřipojila.

Vzhledem k tomu, že o švýcarské „žádosti“ v kauze MUS věděl již od prosince roku 2010 ministr Pospíšil, podrobné informace si pro jednání se švýcarským velvyslancem vyžádal od VSZ v Praze také v březnu 201, aniž by o věci informoval vládu či premiéra, vyvolává otázku jeho odpovědnosti, neboť je to pouze vláda, respektive ministr financí, nikoliv VSZ v Praze, kdo se za ČR může ke švýcarskému řízení připojit.

Pokud navíc platí, že VSZ v Praze v dané věci činilo průtahy, jak je možné, že „Pospíšilovo experti“ je nejpozději v březnu 2011 neodhalili a neinformovali o této věci Nejvyšší státní zastupitelství, které v dané věci navíc vykonávalo dohled?

Toto překvapivě přešlapování Pospíšila se Zemanem okolo kauzy MUS a následné rychlé předhození viníků veřejnosti v podobě čtveřice žalobců (za překvapivého souhlasu ministra financí Miroslava Kalouska), kteří jako jediní disponují interními informacemi o švýcarském vyšetřování, může mít podle kuloárových informací zcela jiný důvod, než jaký je veřejnosti prezentován. Spolu s kauzou MUS totiž začali švýcarští vyšetřovatelé rozkrývat i pozadí privatizace Škody Plzeň. Část těchto informací zveřejnila minulý rok MF Dnes a výsledkem byl pád Martina Romana, a jeho odchod z čela ČEZu.

Podle dobře informovaných zdrojů však MF Dnes měla jen část informací, které navíc nepocházely od orgánů činných v trestním řízení, ale od jednoho z tzv. uhlobaronů. Velmi závažné informace, k nimž švýcarští vyšetřovatelé dospěli a které směřují ke konkrétní trestní odpovědnosti několika velmi známých osob jak z byznysu (včetně těch plzeňských), tak politiky, však jsou stále známy pouze policii a právě státnímu zastupitelství.
Dlouhodobé nadstandardní vztahy Martina Romana a Jiřího Pospíšila jsou známé a byly dokonce jedním z důvodů ochladnutí vztahů mezi ministrem spravedlnosti a premiérem.

Pokud by se v této souvislosti navíc potvrdilo, že jsou pravdivé spekulace o údajných schůzkách Martina Romana s Pavlem Zemanem na tak neformálních místech, jako jsou benzínové pumpy, pak se nám otevírá zcela jiný obraz o možných důvodech tak masivní, rychlé a nenávistné čistky ve státním zastupitelství, která se shodou okolností týká všech, kdo budou o postupu ve vyšetřování v kauze MUS a Škoda rozhodovat. Přiřadíme-li k tomu navíc informace od zdrojů, obeznámených s vyšetřováním kauz MUS a Škoda, že cítí tlaky na vyšetřování a že již připravené realizace kroků vůči některým lidem byly překvapivě pozastaveny, byť se informace ze Švýcarska potvrdily a vedly dokonce k odhalení překvapivých dalších vazeb a podezřelých, otevírá se nám zde možná nová kauza, která může mít rozměr tzv. kauzy katarského prince. A to nejen mediální…

Publikováno se svolením vydavatele.