Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s bezpečnostní koncepcí vlády Bohuslava Sobotky.

Jméno dokumentánrní režisérky, o které je následující článek, není důležité. Projevila totiž jednání tak typické pro svou sociální skupinu, že by na jejím místě mohla být kterákoliv jiná režisérka trvale pracující pro Českou televizi, a žádný rozdíl bychom neviděli. Nejde tedy o konkrétní osobu, ale o ukázkové jednání.

Zmíněná režisérka se dostala do palby kritiky poté, co si Václav Klaus mladší všimnul jejího staršího výroku o tom, že „to ze sídlišť do knihovny chodit nebude.“ Když paní režisérka zjistila, že by jí to mohlo zkomplikovat připravovanou politickou kariéru (mezitím se totiž rozhodla, že bude ještě poslankyní), vše pochopitelně popřela. Ale to není až tak důležité. V každém případě ten výrok perfektně shrnuje postoje, které celoživotně projevuje na veřejnosti.

Jsou-li tedy normální pracující lidé z nižších tříd označováni jako „to ze sídlišť,“ kdo jsou ti skvělí lidé, ke kterým paní režisérka vzhlíží? I to víme docela přesně. Zapojila se totiž aktivně do volební kampaně jednoho právníka, který nebydlí na sídlišti, ale v luxusní vile na dobré adrese. Tomu právníkovi se před pár lety podařil husarský kousek, kdy při přípravě systému pro dálniční mýto zastupoval obě protistrany, tedy firmu Kapsch i české ministerstvo dopravy. Jak později odpověděl na dotaz Hospodářských novin, manažeři Kapsche i úředníci z ministerstva byli spokojeni, kde je tedy problém. Problém je v tom, že nespokojeni byli daňoví poplatníci, kteří zaplatili obludně drahé řešení. Pan právník je dnes velmi zámožný člověk, přiznané jmění činí několik desítek milionů korun.

O tom všem paní režisérka věděla, protože se to během kampaně probíralo. Nezabránilo jí to ve vyjádření, že toho „jsem poznala jako POCTIVÉHO ČLOVĚKA, u něhož nepochybuju o tom, že je odhodlán vrátit politice její skutečný smysl, kterým je služba veřejnému zájmu.”  Mimochodem, paní režisérka působí ve dvou protikorupčních iniciativách a do wikipedie si hrdě napsala svůj citát “čisté svědomí se nedá nahradit žádnými penězi nebo privilegii.”

Takže už rozumíte, kdo je elita národa? Je to ten, kdo se může vysmívat okradeným spoluobčanům do obličeje. Nebo ten, kdo si vybírá takové přátele. Tedy lidé stojící o úroveň níž, než bývalí pasáci a veksláci, protože ti se aspoň styděli. Nemůžeme se tedy divit, že je dnes slovo „elita“ vyslovováno s tím nejhlubším pohrdáním. Oprávněně.

Nicméně, znamená to, že žádné elity opravdu neexistují? Ne tak docela, jen se musíme dívat jinam. Stačí totiž vyjít ze staré definice Ortegy y Gasseta, který napsal, že za elitu mohou být pokládáni ti, kdo:

• dělají pro národ nebo jiný větší celek více než je povinnost a více než dělají ostatní;
• nechtějí za to žádnou odměnu. Ani peníze, ani prestiž ani nic jiného.

Taková definice odkazuje třeba k německým tatíkům, kteří se pokusili podpálit imigrantskou ubytovnu a skončili ve vězení. Bylo to hloupé, nic by se tím nevyřešilo, mezi oběťmi by jistě byli i nevinní lidé. Ale je za tím to, že tihle tatíci vnímali, že jejich národ je v ohrožení a udělali to, co bylo v jejich silách. Samozřejmě za to žádnou odměnu nečekali.

Příslušníkem skutečné elity tak může být důchodkyně, která přepošle e-mail, i když jí za to paní poslankyně vyhrožuje trestním stíháním. Nebo lidé, kteří anonymně posílali peníze protiislámskému hnutí. I když pro pasáky a dokumentární režisérky budou jen bahnem na podrážce nebo „smradem.“

Mimochodem, lidi ze sídlišť chodí do veřejných knihoven častěji než honorace z luxuxních vil.

Petr Hampl