Varování:  Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou i brněnskou kavárnu k zuřivosti

Tohle nám napsal na stránku jeden mladý muž, kterému přebývá na aroganci, co mu chybí na maskulinitě. A vlastně se trefil. Mnoho z nás nosilo na tělocviku červené trenýrky a nestydíme se za to. V našich domácnostech se častěji vaří ze supermarketových potravin než z děsivě předražených fajnových farmářských surovin. A co se týče bydlení, zrovna já jsem měl v životě štěstí, takže bydlím v hezkém rodinném domku na superluxusní adrese a nesplácím už žádnou půjčku. Ale kdybych měl o něco méně štěstí, bydlel bych v paneláku a nebyl bych kvůli tomu lepším ani horším člověkem.

Nicméně mi nedá, abych nepřipojil ještě pár poznámek.

Pamatujete si na časy, kdy se lidé dělili na poctivé a nepoctivé? Když jste chtěli někoho pochválit, řekli jste o něm, že to je poctivý člověk. A naopak. Ve skutečném životě je málokdo úplně dokonale poctivý, ale bylo to tu jako ideál. Lidé vyhlášení svou poctivostí neměli více peněz než ostatní, ale měli více prestiže.  Veksláci měli hodně peněz a žádnou prestiž. Kdybych o tom vyprávěl mladým, nevěřili by mi. V posledních 10 letech jsme se s tím slovem úplně přestali potkávat. Na plakátech čteme cosi o slušném předsedovi politické strany, ale to je něco jiného. Poctivost jako ideál zmizela. Nahradil ji úspěch. Zmizel stud za úspěch dosažený nepoctivě. Naopak, takoví lidé dnes mají pocit morální nadřazenosti nad těmi, kdo si nenakradli. Nepřeháním. Morální nadřazenosti!

Mohli bychom být v pokušení přisuzovat tu změnu „kapitalismu bez hranic,“ ale ve skutečnosti ji do českého prostředí přinesli havlističtí intelektuálové, kteří si bezostyšně přidělovali státní zakázky, dotace, privatizační lahůdky a profesorské tituly. Oni to dělali i jiní, ale ti jiní se nepokládali za morálně nadřazené. A ti jiní měli určitou úctu k těm, kdo se rozhodli pro cestu poctivosti. Pravdoláskaři nikoliv.

Za druhé. Na besedách se opakovaně setkávám s tím, že když se zmíním o elitě nebo lepšolidech, představitelé té vrstvy předvádějí hysterické výlevy. Prý rozděluji lidi, žádný takový rozdíl neexistuje, oni sami si velice váží obyčejných pracujících a vlastně mezi ně patří. Ti stejní lidé pak pohazují hlášky o frustrovaných chudácích nebo o pojídačích salámů. Odkud ten rozpor? Tradičně tomu totiž bylo tak, že příslušnost k elitě obnášela také určitou míru odpovědnosti za ty méně šťastné. Dnešní lepšolidé chtějí všechny výhody, ovšem bez nejmenší odpovědnosti. Dokážou sice pateticky mluvit o své odpovědnosti či lásce k národu, nemyslí tím ovšem nic jiného než odhodlání vymačkat své spoluobčany jako citron.

Za třetí. Nevím, jakými potravinami se ten hulvátský mladý muž živí, ale vím, jak je na tom s bydlením. Na své facebookové stránce nedávno hledal někoho, kdo ho u sebe nechá aspoň dva týdny bydlet. Nejspíš by byl za garsonku v paneláku hodně vděčný.

Z čeho tedy vyvozuje svůj pocit nadřazenosti, když nemá ani ten majetek? No přece z toho, že se tváří stejně jako kníže Schwarzenberg a horlivě napodobuje jeho pohyby, móresy a názory. To je skoro, jako by byl sám tak bohatý.  Cítí se tedy patřit k lepším lidem a odmítá si připustit, že pro knížete je jen bahnem na podrážce.

To vše by byla jen psychologická kuriozita, kdyby takových nebyly desetitisíce. A kdyby je nečekala stejně chmurná budoucnost. Až je panstvo přestane potřebovat, prostě zavře korporátní pobočky, a to nejlepší, s čím mohou počítat, je ubytovna armády spásy.  No, hlavně, že ten mládenec nekouše do salámu.

(zdroj: petrhampl.com)